Návrat nezdárného spolužáka

pátek 17. duben 2009 08:20

Sjížděli se ze všech stran. Pršelo. Pršelo už dva dny. Na obrazovce v obýváku se producírovala mladá těla olympioniků a do pokoje po jednom i ve skupinkách vstupovali neznámí starší pánové a neznámé starší dámy. Nepoznával jsem je, i když mi někoho připomínali. Byli to někdejší spolužáci a spolužačky z gymnázia a neviděl jsem je padesát let. Nebyli tu poprvé a podle toho se chovali. Hlučně a samozřejmě. Navzájem se vítali, potřásali si rukama a objímali se..

Prošedivělý hostitel Honza - kdysi černovlasý fešák - mne představil.."Tak ho tu máme našeho poetu, nějak se nám zatoulal chlapec..".

Kdosi mi podal ruku, potom ještě někdo další. Pak padla první slova. "Bývals takový oplácaný s faldičkama," řekla paní, která mi připomínala sousedku v domě, a rozpřáhla mateřsky náruč. Nebylo úniku - padl jsem do měkkého.

"Na bradě měl dolíček a byl takový zvláštní," přidala se má tehdejší múza (poznal jsem ji) a popleskala mne prsty po vrásčité tváři. Ještě pořád ráda provokovala (kdysi jsem s ní šel předlouhých třicet metrů po školní chodbě, ona mlčela a já velmi těžko hledal slova).

"Býval jsi tlustej jako prase..," srazil patos chvíle na únosnou míru Áda, můj někdejší soused v lavici, kdysi největší ze třídy, teď sám navíc i nejvypasenější.. "U okýnka v jídelně stávals vždycky první a klepals korunou na sklo. Schlemtal jsi, co se ti na talíř dalo, a ještě pošilhávals kolem.."  Starší páni i starší dámy se sborem zasmáli. Nepamatuji se, je to docela možné..  "Kam jsi zmizel, člověče? Scházels mi jak koze drbání..," pokračoval Áda..

"Skrýt se na Moravu před tebou, gaunere, už jsem měl dost tvýho opisování..Už umíš hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny?" zvídal jsem.

"Zajímají mne numera, ne písmenka..jsem účetní..teda byl," řekl hrdě a dal mi herdu do zad.."Puchejř," vzpomněl jsem si na jeho přezdívku, ale raději jsem ji neřekl. Fyzická převaha byla na jeho straně.

Hostitelská dvojice Honza a Věra ( já tu byl opečovávaným hostem už od včerejška), oba zemědělští inženýři na odpočinku, neodpočívali, ale pilnou a promyšlenou prací proměnili kout země za Jizerkami v kouzelné místo a zároveň v ekonomicky prosperující celek. Přestavěli starou barabiznu a pěstují na výdělek i pro vlastní potěšení jiřiny a chovají na prodej ovce, mají kus lesa, pastvinu a spoustu nápadů. Honza, kdysi iniciátor třídního časopisu (zaplňoval jsem jej skoro sám nezralými lyrickými výlevy i uštěpačnou satirou), z nás vymámil pro sborníček vzpomínkové črty. Říkal tomu vzletně i výhružně poslední slohová práce života. To se ovšem dalo chápat všelijak - i jako rozsudek smrti. Já to tak bral určitě...Každopádně - vyšel almanach a já si mohl prohlédnout doma v klidu dobové fotografie (srovnával jsem je se vzpomínkami a říkal si nad těmi tvářemi who is who) a počíst o pozdějších osudech spolužáků. Opustil  jsem je po maturitě, když jsem se mnoha oklikami vydal za studiem a manželstvím do Olomouce a už tam pak s ženou, dvěma dcerami i diplomem zůstal (ostatně moje kořeny jsou po matce někde na Drahanské vysočině a po otci ještě dál, mnohem dál).

Teď jsme všichni ti dobří i méně dobří maturanti v důchodovém věku. Prošvihnul jsem, co se dalo...Minul se s počátky i vrcholy jejich kariér (pokud vůbec byly), sňatky, rozvody, vyhazovy, zdravotními krizemi a uviděl jsem je až takové, jací jsou dnes - ani horší, ani lepší než já...Neprožil jsem v kontaktu s nimi opojnou dobu sixties i s vpádem Rusů na konci jako černou tečkou, obtížnou normalizaci a pak šokující převrat..Nejsou tu zdaleka všichni,  i když dvacítka věrných se jich (vlastně nás) sešla. Byly ovšem i ztráty. Tři roky po maturitě se na motorce zabil Karel (už navždy nezralý mladík), Mirek zemřel jako čtyřicátník (pamatuji si ho dobře - seděl v první lavici, a myslím, že právě s Karlem, moc nemluvil, ale zapisoval si do notýsku vtipy - který byl asi poslední?). Po abrahamovinách je následoval růžolící andílek Vašek (teď opravdu na nebesích) a taky chlapák Pepa. Někteří nepřijeli. Třeba ty dvě, které dodnes bydlí ve stejné osadě, ale nemají se rády a nechtějí riskovat, že by se potkaly i tady. Chápu je a cítím s nimi. Telefonicky se omluvil populární rozhlasový reportér z doby počátku normalizace. Poznal jsem jeho speakerovský hlas v telefonu, když vysvětloval dnešní absenci tak trochu jako poruchu ve vysílání.

Mezitím se společnost přesunula po příkrých schodech do přízemního sálku, jemuž Honza přezdíval dost nezaslouženě ratejna. Po stěnách tu (a vlastně všude v baráku) visely velké fotky a na nich defilovala rozvětvená rodina - svatební fotografie se střídaly s momentkami z dětství, dědkové i babky ve svátečním s roztomilými vnoučaty (klasifikují je tady jak jeleny a říkají "ten náš dvanácterák"). Na skřínce byly rozestavěny poháry a ceny z mnoha výstav květin doma i ve světě..V popředí sálku se blýskal taneční parket - chlouba majitele. Pro mne trochu noční můra- "vole, nezapomeň si vzít polobotky, bude se trsat..," nabádal mne do telefonu i v emailech ten zlomyslník. Já si kompromisně vzal pantofle a tahal je po podlaze za sebou jak běžky..Dole už ukázněně seděli oba naši třídní (jeden z nich s manželkou) a uždibovali z dortu. V projevu, jenž nutně přišel, ale byl krátký, přivítal Honza nejdříve je. Blížila se jim pětaosmdesátka, ovšem věkový rozdíl mezi námi a jimi se jako by zkracoval. Ještě pár let a budeme, když se dožijeme (oni jistě), vrstevníky se vším všudy - s artrózou, nejistými pohyby, vadami zraku i sluchu, všelijakými myšlenkami a ještě později úplně bez myšlenek. Kolegové a kolegyně se důstojně, ale cíleně vrhli ke stolům s chlebíčky. Zbytečně - všeho byl dostatek a grilovaná kuřata už taky čekala. Soutěž o nejlepší přivezenou buchtu skončila diplomatickou remízou. Všechny byly dobré a všechny byly do posledního drobku snězeny. Počaly se roznášet nápoje a nastala jediná různice, již jsem si za odpoledne všimnul. Nebyla v tom politika ani boj o ženské či o prachy, ale otázka, co kdo pije - bílé, či červené..Přidal jsem se k rudým. Co kdyby? V rukou vnuka - prý patnácteráka - se rozvzlykal saxofon (jako děcko tu zapálil stodolu, teď nás rozpálil do potlesku). Zároveň se zle rozštěkal jinak důstojně se chovající výmarský ohař. Ten se doposud na svých vysokých nohách procházel mezi stoly a židlemi a vždy do někoho z nás hlavou drcnul a počkal si na podrbání za ušima..

Pokročil jsem váhavě ke kantorům - tu opatrnost ve styku s nimi mám od svých školních let. "Víte, že jsem se na vás jednu dobu trošku zlobila," zamračila se žena prvního ze dvou třídních (taky bývalá učitelka), aby ukázala, že to nebylo jen tak trošku..Přihodilo se mi totiž ošklivé faux pas. Jak se mi v čase všechno proplétá, ve vzpomínkové črtě jsem zaměnil třídního z gymnázia za učitele základní školy a připsal jsem mu k dobru poměr s mladou, hezkou kolegyní, ačkoliv byl už v té době šťastně ženatý a vydrželo mu to dodnes. "Jsem si říkala, co si o tom mém muži myslí.."

"Jen to nejlepší, paní, byl vždy naším vzorem," vyhrklo ze mne a zakousl jsem se do chlebíčku, jenž jsem si - už potřetí - vytipoval jako ten dnes poslední. Docela  se mi ulevilo - pokusy o tanec postupně ztroskotaly. Má bývalá múza zklamaně vydechla a z druhého konce sálku zatěkala pohledem. Ten její zdánlivě nepřítomný výraz znám a mnohokrát jsem na něj kdysi naletěl. Vždy však velmi dobře věděla,co chce a koho nechce. Člověk s ní musel být opatrný, ale občas nebyl..

Vznikla pauza v hovoru, a to byla ta správná chvíle pro chirurga, kdysi krasavce třídy (tehdy jsme ovšem byli krasavci všichni). Velevážení," povstal a upravil si límeček, "musíme brzy vydat další takovou knížečku..Nevím jak vy, ale riskl bych to a dal bych tam příště více erotiky a třeba i sexu..Bylo to pěkné počtení, ale takové bezpohlavní..Jsme přece dospělí kluci a holky a už se nám mnohé přihodilo..Mně tedy jistě..Třeba bych podrobně rozepsal, jak jsem se líbal s dámou, nebudu ji samozřejmě jmenovat, ale byl to kus, a představte si, poznal jsem, že se líbala předtím s někým, kdo to neumí. Ta práce jazykem..No, hrůza..Šok," dostával se do ráže ten hodně přesšedesátník v zářivě červené rozpínací mikině. Pořád to byl pohledný člověk, i když fasáda už mírně oprýskala a dříve bylo líp. Stále měl pro ženy patřičné fluidum a byl si toho vědom. Roztočil mlýnek rukou v gestikulaci a nasadil medový tón. Spolužačky v letech pak chodily k němu postupně a bez předbíhání jak do ordinace na pořadník. Stačila jim chvilka na protější židli a přišla další. Co jim řekl, nevím (možná se dokolečka opakoval) a nebylo by mi to nic platné..Nikdy to nebudu umět..

Ani já ovšem nezůstal na ocet a přiměřeně svému nynějšímu zevnějšku stal jsem se obětí zájmu pomenšího obtloustlého exposlance. Byla to vlastně zasloužená odplata za mé letité absence. Byl jsem tu poslední, kdo ještě neslyšel jeho životní ságu a odysseu. Čtyřhranný špalíček šedivého vousu na jeho bradě se rytmicky zvedal a klesal. Hovořil tichým, nevýrazným hlasem - žádný táborový řečník. Seděl ke mně zboku a díky mé nedoslýchavosti na levé ucho se mi jednotlivá slova, jimž jsem tu a tam v tom rámusu rozuměl, nespojovala do vět..Alespoň jsem tedy souhlasně přikyvoval a přitakával, jak vedle mne hrčel ten kolovrátek zvuků. Věděl všechno o všem. Padala jména exotická i dobře známá: Kamčatka, Kosovo, Amazonie, Ústí, Brno, Rumburk.. Někdy jsem rozpoznal i kousky vět: "Já si to pohlídal..", "musel jsem na něj zostra.." , "Klaus mi povídá, kolego, dobře to uvažte.." Toulali jsme se po světě, střídali kontinenty, města i malé vísky - tam všude dosahoval jeho akční radius..Nevím, jak jemu, ale mně s ním bylo dobře.

Večer jsem si dal sprchu, mobilem pohovořil se svými na Moravě a v pokoji naproti ratejně usnul rychle a spal beze snů až do rána..

Na zprohýbané hladině rybníčka se otvíraly tlamky kaprů a inženýr v čapce lenince je krmil plnými hrstmi granulí. Opodál voněly jiřiny a někde za nimi ve stodole bečely ovečky. Lehce mžilo a bylo nedělní ráno. Deště už zřejmě končily. Honza mne v gumových holinkách, pršíplášti a s hučkou na hlavě vzal na krátkou procházku po svém království kultivované divočiny. "Člověče, mám teď lepší kondičku než za mlada..práce s vidlemi dělá zázraky..Doporučuji," pochvaloval si a málem mne zavedl k památeční kopce hnoje...K snídani se dojídaly chlebíčky. Z víkendových návštěvníků  jsem zůstal sám. Ostatní už porůznu  odjeli včera večer. Múza mi na rozloučenou věnovala jeden neurčitý pohled přes rameno. Nezdanitelný zisk po padesáti letech..Áda se přátelsky zašklebil a napřáhnul ruku k herdě. Pak mu paže klesnula: "Ahoj, kamaráde.."

Najednou byli pryč. Snad až zase za rok..

Z města za Jizerkami pro mne o hodinu později přijel stříbrnou cortinou Jarda, kdysi uznávaný primus třídy. Cesta serpentinami s průhledy mezi borovicemi nám příjemně ubíhala - bavili jsme se o tělesných neduzích. Trápila ho - sportsmana a fyzika - artróza stehenního svalu. (Poprvé jsem si ho pořádně všimnul na základce. Mezi těmi, co přišli pro závěrečné vysvědčení a jen se tak poflakovali na školním dvoře, pobíhali křížem krážem tři čtyři kluci a pilovali předávky pro štafetu. Jarda byl z nich nejusilovnější. Ještě dnes vidím jeho ruku nataženou dozadu a v úprku se vzdalující zakulacená záda.)  "Málo si stěžuju, vytýkají mi pořád doktoři. Musíte si víc stěžovat, říkají a asi mají pravdu..Prostě, to neumím.." Opravdu to zřejmě neuměl. Ale jinak kdeco..

Vyjeli jsme z řídnoucího lesa, Jarda ještě frajersky vytočil pár zatáček a před námi se otevřely první ulice města na zelených pahorcích...Zase nebylo úniku. V sportovním areálku u vodní nádrže na nás čekali duelanti s ostře nabitými zbraněmi. Můj vyzyvatel Petr a jeho sekundant Olda, trenér atletiky, už trochu při těle..Oba moji bývalí spolužáci..

Los jsem prohrál. Stáli jsme na opačných stranách kurtu (já v plandavých trenýrkách s velkým vvzorem, on v perfektním tenisovém oblečení) a mezi námi síť. Chirurg vysoko nadhodil míček, zaklonil  se a raketou v levačce do něj vší silou praštil. Antuka rychle vysychala. Zápas začal.

Patřil jsem zase k nim...

Zmoudření věkem se naštěstí nedostavilo..

 

(Volně o jednom setkání)

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora