O domu dumám..(Životopis starého baráku)

úterý 8. leden 2013 09:41

Dům, ve kterém bydlíme, se narodil někdy před rokem 1900. Počat byl na rýsovacím prkně a kolébkou mu byla - jak jinak - základová jáma a sudičkami dělníci s lopatou a krumpáči. Narodil se do (dnes to tak možná vnímáme) spořádaných poměrů soumraku habsburské říše. Skotačivé dětství si prožil v rozverné době secese, kdy kankán vysoko zvedal nohy tanečnic a oči přihlížejících pánů se zvedaly a klesaly podle pohybů umělkyň. Naše ulice se tehdy také teprve rodila a nabírala ten nejlepší možný směr - ke krchovu (ten má ostatně dodnes a pozůstalí to tady mají jednoduché - před domem je ostrůvek tramvaje, stačí si koupit jízdenku nebo jet načerno, což se k této příležitosti nejlépe hodí).

Asi tu tehdy bydlel nějaký rakouský oficiál s tvrdým límečkem. Občas plácl služku po zadku a jeho paní se na oko či na dvě zlobila. Z obrázku na zdi se na to s pochopením díval císař Franc Josef (sám oprašoval herečku Katharinu Schrattovou), pak ho na té zdi krátce vystřídal mladičký následník Karel s fešáckou muškou knírku pod nosem).

Pubertu našemu domu pokazila první světová válka. Pár zdejších obyvatel ji asi nepřežilo a třeba se ztratilo beze stop někde v Haliči nebo na Piavě. Mladíčci z dobrých rodin (jiné tu v patricijském baráku nebydlely), pokud je bohatý papínek nevyreklamoval z té mely, krváceli na bojištích a strojní pušky z nich dělaly cedník. S první cigaretou a první milostnou zkušeností - někde v bordelu poblíž fronty - tak mnohdy přišla i první a poslední smrt.

Nastal však 28. říjen 1918 a z oken náhle visely české vlajky (dnes je tu o výročí nenajdeš). Zdejší občané je vyvěšovali postupně podle míry odvahy, někdy i s pečlivě rozvažovaným zpožděním. O chodník cinkla z výšky svržená habsburská orlice..

Pak přišlo blyštivé mládí a snad nejlepší léta života našeho domu. Ve dvacátých letech, kdy se v nové republice Čechů a Slováků tančilo, užívalo, jásalo a v módě byl optimismus a taky jazz. Muži odhodili plnovousy i předsudky. Ženy zkrátily sukně a někdy i cestu od seznámení k početí potomka. Nosilo se mládí, veselí (v literatuře to ztělesňoval bonviván Nezval), tančil se charleston a v barech hrál jazz. V rámci poválečné konjunktury byl na dvoře přistaven ještě jeden dům, mladší zlobivý bratr toho našeho přece jen v základové jámě usedlejšího. Podnikatelé, co v něm pak třeba bydlili nebo pak byty pronajímali, chodili kolem staveniště energicky a rychlými kroky a stále něco na prstech počítali. S něčím však nepočítali. Že idyla jednou skončí a poměrně brzy..

S třicátými léty se dostavily starosti. První mráčky přiletěly s hospodářskou krizí. Sem tam někdo zbankrotoval a přišel o majetek. Bydlela tu - předpokládám - sice převážně elita, ale přece jen se v některých rodinách objevily problémy s tím jak si udržet pověst nóbl lidí. Někteří se odstěhovali ("To víte, chcem na venkov, máme rádi čerstvý luft a denně zeleninu na stůl," říkali nepřesvědčivě). Jiní museli obětovat pobyt u Jadranu a odložit koupi kožichu či sportovního vozu. Možná to dokonce někdo dobrovolně nepřežil ("Slyšeli jste, toho blázna našli dole ve světlíku.."). 

Pořád to však ještě bylo peříčko a jen letmé lehtání osudu. V bytech už měli rádio, tu čarovnou bedýnku na skříni či na stolečku, a tak stále častěji slyšeli i řvaní  blázna, jenž nebyl blázen a dlouho mu vše vycházelo. Jméno Adolf Hitler se vyslovovalo zprvu s ironickým úsměvem, pak s děsem. V roce 1938 se objevili vystěhovalci ze zabraného pohraničí. Příbuzní přicházeli s prosíkem o ubytování ("Kam vás, Véno, dáme..To víš, nemáme to velký.."). Mezitím vedle za stěnou jistý pán řešil otázku, zda je ještě Čech, nebo už skoro Němec, a zda se vlastně nejmenuje Nowak. Tedy Karl Nowak, abychom byli přesní..

A už tu byl protektorát a válka. Nepředpokládám, že by tu ve výklenku za skříní skrývali žida či odbojáře s vysílačkou nebo dokonce pod hromadou uhlí kulomet, spíše měli někde ulitou tašku s vykrmenou husou a kufr se špekem. Domu vládl strach a možná i kolaborant Karl Nowak. Nevisí nám tu pamětní cedulka, nic velkého se zde nestalo, to bych si všiml..

V květnu 1945 se slavně vrátil a po dvoře prošel švihák letec a slušelo mu to v battledressu i s tím zanedbatelným kulháním..

Pak ostrý střih, jsme v  padesátých létech a na schodech znělo "Čest.." Z kapsy saka či z poštovní schránky vyčuhovalo Rudé právo a z jmenovek u zvonku mizely tituly. Někdy z bytů zase lidé. Vládla tu  tělnatá domovní důvěrnice, ženská od rány a trochu od huby. Doma v zásuvce rozviklaného stolku měla razítko, dávala je na posudky i na žádosti. Možná taky ne a přeháním - třeba to byla dobrosrdečná mamina a pomáhala, kde mohla, a škodila jen občas a jaksi nerada..Nevím. Její zbraní byl mokrý hadr a taky sešitek, kam zapisovala, jak na tom byly partaje s výzdobou o slavných dnech výročí.

Však všeho do času i rudého režimu. Najednou se zase všecko převrátilo a privatizovalo - domy, továrny, ale i myšlenky, plány, osudy (každý za své a na svém) ) a vpřed letící životy. A náhle jsme tu v baráku i my rodina řídící se zásadou: do nového tisíciletí v novém bytě. Uvítali nás hezky: dole v průchodu ženě ukradli při stěhování krabici se spodním prádlem, ale pak se to  lepšilo a lepší se dodnes..

Ještě cípkem jsme zastihli zbytek starého dvora s udusanou hlínou a vystouplými kořeny kaštanu běžícími do všech stran napřič pláckem. Podél stála řádka chatrných šop a co chvíli z některé z nich vystrčila hlavu zdivočelá micinka. Uprostřed poskakoval cholerik penzista, mával berlí a řval na oprsklou problémovou mládež, jež se vyrojila z domečku v rušném koutku dvora a nás, co jsme byli do jednoho na balkonech (bylo žhavé léto), seznamovala se vším, co jsme dosud nevěděli o sexu. Ta zlatíčka nám tu svěřil do opatrování přítel magistrát. Chodily komise a brejlatá paní měla tužtičku a zápisník a my zpaměti diktovali..

Jsme o deset let dál a k čemusi blíž..Pryč jsou polodivoké kočky i úplně divoká omladina. Místo nich tu máme dobrosrdečné skautky (denně jeden dobrý skutek!) s krátkými sukýnkami. Dole v hlubině tří pater pod námi - zase hledíme z balkonu - se na nově vydlážděné ploše z artbetonu tlačí auta a kolem obcházejí pyšní majitelé a nadávají si. Místa je hrozně málo a aut na klíček hodně.."Kam ho dám," křičí a mají i nemají pravdu..

S domem si čím dál víc rozumím - já penzista, on (ještě starší) penzista. Podobně se nám to v smrtelném těle sype, praská, prohýbá a bortí. Občas zajdu na kus řeči a peněz naproti k doktorovi. Dům nemusí nikam - zedníci, topenáři, instalatéři přijdou sami a vymění, co je potřeba..

Ten dům bych nevyměnil.

Dům -  průtokový ohřívač životů a lidí.

Letí nad ním mraky..

Kam?

 

 

 

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora