Dvě Lady a jenom jeden Sir...

pátek 9. září 2016 08:16

Obě ty Lady byly z Anglie a asi nebylo v minulém století ve světě známějších Britek (vyjma královny Alžběty II.). Jednu jsem si rezervoval na noc a druhou spíše na den, přesněji řečeno, četl jsem si na střídačku knížky o nich. Ta o Margaret Thatcherové, bývalé britské premiérce (napsal ji Charles Moore), je velmi bytelná a už ji - jsem penzista - v rukou neudržím, a tak čtu o ní přes den. Vzpomínky si Agatha Christie napsala pro jistotu sama (nikdo jiný by to tak nezvládl) a ponechávám si je jako lekturu na večer, brzké ráno a někdy i noc, když se probudím a nemohu zas usnout. 

Ostatně obě slavné dámy jsou i jinak v kontrapunktu jako noc a den. Margaret Thatcherová patřila svou neustálou aktivitou, realismem, racionalitou do denního světla rýsujícího zřetelně obrysy věcí i událostí. Agatha se z jasu dne - aspoň ve svých detektivkách - ráda stahovala do přítmí skrytých koutů lidské duše. I v původní rodině to měla každá z nich jinak. U příští političky dominoval otec, u autorky krimi próz jevila se tak pro ni matka, s níž si však příliš nerozuměla, kdežto tatínka - byl podle ní nepraktický lenoch - milovala.

Margaret Thatcherová byla holka z obchodu a z malého města (Granzham, podobně u Agathy Torquay). Otec byl mimo to i laickým kazatelem metodistické církve a vyjížděl často kázat na venkov. Navíc byl i starostou města. Margaret, jež od mala žila v prostředí diskusí, výměny názorů milovala a brzy dovedla své životní postoje formulovat jasně a přehledně. Byla praktická dívka a toužila vše dělat naprosto správně. Neměla ráda lidi, co se nestarali o svůj vzhled, sama se hodně zamýšlela nad oblékáním a občas se trápila pro nadváhu. Vše brala přímočaře a doslova a mnoho jí neříkaly metaforické aspekty výrazů. Zajímal ji svět, jenž měla bezprostředně na očích a jako ambiciózní studentka se prodírala pomalu a jistě nahoru funkcemi ve strukturách studentských organizací, aby pak zamířila nejprve do komunální politiky a potom ještě výše.

Agatha měla o dost starší sourozence, a když pomineme svérázného bratra Montyho (skončil špatně), tak sestra Madge i její maminka byly výřečné a rychle reagovaly. Vedle nich připadala Agatha jako "ta pomalá" a v rodině se do ní nevkládaly žádné zvláštní naděje. Žila si však spokojeně ve svém malém vnitřním světě a šeptem vedla rozhovory s vymyšlenými bytostmi. Měla jich mnoho. Nejprve to byla paní Bensonová a její děti Jetýlek, Černuška a několik dalších. Paní Bensonová byla ve fantazii Agathy velice chudá a měla trpký osud. Její muž, kapitán námořní plavby, zahynul na moři. Pak se ovšem měl podle fantazijních představ pětiletého dítěte objevit doma s velkým bohatstvím. Další na řadě byla paní Greenová a jejích sto dětí, především Pudlík, Veveruška, Stromeček..

Chytrá sestra Madge, jež také napsala pár knížek, vymyslela taškařici, která Agathu bavila i děsila zároveň. Byla to "hra na starší sestru" (ještě starší než Madge), jež je šílená a žije v blízké jeskyni, ale občas přijde domů na návštěvu a postraší malou Agathu. S Madge je přitom vzhledově k nerozeznání, ale má jiný hlas, tichý a přece strašný. Ozýval se vždy za dveřmi:" Víš, kdo jsem, viď, miláčku? Jsem tvoje sestra Madge.."  Ten hlas Agathu děsil i po letech. 

Další zdrojem zábavy byl stále znovu a jinak zařizovaný dům pro panenky. Na to pak mnohem později navázala kupováním a následným zařizováním bytů a domů (to už na to měla jako úspěšná autorka odpovídající finance). Píše: "Domy byly odjakživa mou vášní. Existoval okamžik, nedlouho před vypuknutím druhé světové války, kdy jsem byla hrdou majitelkou osmi domů. S velkou zálibou jsem v Londýně objevovala zchátralé, zničené domy, prováděla v nich stavební adptace, upravovala je a zařizovala.." Dlužno tady dodat, že několik domů měla i na venkově..

Po rozvodu s prvním mužem (od něj získala jméno Christie) si tak trochu z nudy a na životní křižovatce zajela na Blízký východ a připojila se k archeologické skupině, jež prováděla vykopávky. Tam se seznámila s o hodně mladším archeologem Maxem Mallowanem, svým druhým manželem. Každoročně pak trávili část roku na nalezištích v Iráku. Aktivně pomáhala s odbornými i pomocnými pracemi, ale ve volných chvílích i psala a nacházela zde motivy a témata pro své detektivní romány. Po druhé světové války se tam zase vracívali. Region jí přirostl k srdci. Vyjádřila to i ve vzpomínkové knize: "A tak kdykoli jsem přijela do Mosulu, byl tam Alí, a jak jen nás poznal, zastavil veškerý provoz na ulici, pozdravili jsme se spolu a pak naše auto přednostně přede všemi ostatními jelo dál. Je to krásné, mít tyhle přátele. Jsou srdeční, prostí, plní radosti ze života,a tak šťastně se dovedou všemu smát. Arabové se ohromně rádi smějí a ohromně rádi každého pohostí. Kdykoli projíždíte vesnicí, v níž bydlí některý váš dělník, okamžitě vyběhne z domu a naléhá na vás, abyste šli dál a napili se s ním kyselého mléka. Někteří místní efendi ve fialových oblecích jsou nepříjemní, ale muži z lidu jsou dobří chlapi a báječní přátelé. Jak já tenhle kus světa miluji. Miluji ho pořád a budu ho milovat do smrti."

Zní to zvláštně ve srovnání s tím, co se v Iráku a Syrii nyní děje a jak je tato tato oblast rozbombardována a šíří se sem odtud do Evropy vlna migrantů za vlnou. Jak by na dnešní situaci nahlížela Agatha Christie? Tam, kde oni kopali opatrně, tam tutéž "práci" nahrubo  vykonávají pumy a granáty. Přeorávají zem a ničí památky na slavnou minulost jedné z prvních historicky doložených civilizací..

Dvě Lady, o nichž tu byla ve stručném nástinu a trošku na přeskáčku řeč, přebije svou proslulostí jen jediný muž. Je to W. Churchill, politik i spisovatel (Nobelova cena za literaturu z roku 1953) a taky malíř, zedník, novinář, voják, letec, hráč póla. Z jeho bohatého života a mnohovrstevnatého díla tu připomenu moment pro mne mimořádně zajímavý a půvabný. Po jedné z jeho politických porážek, jež se zdála už definitivní (často v politice také prohrával), v zimě roku 1947 už jako 73 letý na svém sídle v Chartwellu měl neobyčejně živou vidinu. Spatřil tam - bylo to v ateliéru - sedět svého otce, jenž zemřel už roku 1895 v 45 letech. Jmenoval se Randolph a byl barvitou a rozpornou postavou britské politické scény, vzdělaný člověk a vynikající řečník. Pro pokus o vydírání následníka trůnu byl však tento kdysi mistr financí odsunut z popředí politického života a z politického pádu se už nevzpamatoval. Winston mu teď - v té imaginární scéně - vypráví, co se za posledních 52 let přihodilo ve světě. Třeba to, že je na anglickém trůně král Jiří VI., že v Rusku je u moci car nového druhu Stalin a hlavně, že proběhly dvě světové války. Půvab situace tkví v tom, že Randolph si neuvědomuje, jak vysokých pozic jeho syn dosáhl. Má jej v paměti jako nepovedeného a problémového synáčka a myslí si, že je malířem, možná dokonce špatným, a bydlí tady v jakési chatrči. Na druhé straně jej potěšilo, jak docela dobře se Winston orientuje v politice, a tak poznamená, že je škoda, že nešel do politiky, že mohl mít úspěch. Ještě se pak na syna usměje, škrtne zápalkou a zmizí.

Mizím taky..

 

 

 

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
0,00 (VIP)

Tipy autora