Dalešice - dílo vodní i díla suchozemská..

sobota 27. únor 2016 13:45

Nejvyšší sypaná přehradní hráz u nás (100m) a druhá nejvyšší v Evropě není jediné, čím se mohou pyšnit Dalešice. Ve škole a v pivovaře děly se tam v časovém odstupu více jak padesáti let velké věci. V místním pivovaře se natáčel mimořádně úspěšný film a ještě dříve tu byla ve škole napsána velkolepá báseň. Něco jsem věděl už dříve. Zbytek jsem si přečetl ve vzpomínkové knize režiséra Jiřího Menzela Rozmarná léta. V tamní škole tehdy řediteloval Bohumil Nezval, jehož synek, rodák z nedalekých Biskoupek (1900), vyrostl v geniálního básníka. Žil pak sice převážně v Praze, ale vracel se rád k rodičům.

Už měl skoro za sebou poetistické třeštění, ty tance rozpoutané fantazie z doby po "velké válce", kdy se šmahem euforicky užívalo života. Opojení však pomalu končí a na rozloučenou s poetismem, který v roce 1923 s teoretikem Teigem vynalezl, napsal magickou báseň o pěti zpěvech. Opřel se v ní o životní příběh velkého vynálezce z Menlo parku Thomase Alvu Edisona, jemuž báseň pak dodatečně i věnoval..("Edisonovi/ jenž stvořil více světel/ než bůh sopek/ vynálezci nové epochy/ Američanu/ hrdinovi XX. století/ a všech věků/ tuto malou odyseu/ básník a Evropan Čech/ Vítězslav Nezval"). Tehdy se zdržel u rodičů déle a psal tam román Kronika z konce tisíciletí. Při té příležitosti zahořel touhou  - Nezval se vždy pro něco nadchl - vlastnit psací stroj a otec mu jej koupil. Mezitím mu padl do rukou životopis Edisona a velmi jej upoutal. Při práci na próze na vše pozapomněl, ale až pak jednoho večera: "Jednou v neděli koncem října 1927 jsem byl jat zvláštním neklidem. Chodil jsem po pokoji, který byl už téměř ponořen v šero, bezděčně jsem usedl ke klavíru, od kterého bylo vidět siluetu žloutnoucí školní zahrady, a začal jsem improvizovat. Hledal jsem v hluboké poloze dlouhé těžké akordy, které by odpovídaly stavu mého ducha, avšak nehrál jsem dlouho. Aniž jsem si byl vědom, co udělám, co chci, odešel jsem do pokojíka, kde jsem pracovával. Můj psací stroj se rozzářil, žárovka nad ním  mu dala všecku jeho magičnost. Zvolna jsem vyťukal na stroji první verš Edisona. Ještě téhož večera jsem zakončil první zpěv." Báseň je polytematická a mnohovrstevnatá, výrazně v ní však zaznívá obdiv k technickým vymoženostem doby.

"Už se vznáší světla mezi listím stromů
 už se chvěje v sněhu elektrický drát
 už se blíží doba světlých promenád
 už se budou hledat duše pod roentgenem
 jako ichtyosauři pod neogenem
 už se blíží k ránu zlatá rafije
 už jsme svědky kinematografie
 už nám budou zaháněti vypínače
 strašidelné stíny hazardního hráče
 už se nesou výkřiky a tleskání
 už se Edison svým hostům uklání..

 Už je duše smutná po slavnosti
 už jste v pracovně a už tu není hostí
 kolik vynálezců udělalo krach
 hvězdy nevyšinuly se z věčných drah
 pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
 ne to není práce ani energie
 je to dobrodružství jako na moři
 uzamykati se v laboratoři
 pohleďte jak ktisíc lidí klidně žije
 ne to není práce to je poezie.."  (Edison, III. zpěv) 

Avšak přejděme od školy k pivovaru, což není špatný směr. A od poezie k filmu..

Slibně se rozbíhající kariéra oskarového režiséra Jiřího Menzela (za film Ostře sledované vlaky) byla na počátku normalizace přervána a přerušena. Na poslední dobrou chvíli vzniklí Skřivánci na niti (další Hrabal) skončili v trezoru a s možností natáčet filmy to nevypadalo vůbec dobře. Po několika letech našel možnost vymanit se z tvůrčí izolace (mezitím hrával a režíroval v divadle) filmem z dělnického prostředí. Do výrobních hal se mu s kamerou a herci nechtělo, a tak sáhl po scénáři ze stavby vodního díla. Konkrétně to byly Dalešice, kde tehdy pár kilometrů od obce vznikala přehrada (film Kdo hledá zlaté dno). I tak měl problémy s obsazením Jana Hrušínského do hlavní role - po mladém herci dokonce chtěli, aby si změnil příjmení, které normalizátorům neznělo vzhledem k jeho otci Rudolfovi vůbec dobře.

Skoro po deseti letech (1980) si už zase troufl na Hrabala, kterého tak dobře uměl (viz Oskar za Ostře sledované vlaky).  Autor románové předlohy Postřižiny spolupracoval při tvorbě scénáře, do samotného natáčení však, jak bylo jeho dobrým zvykem, nezasahoval.

S přípravou byly starosti - potřebovali najít pivovar spíše střední velkosti a zachovalý. Kupodivu to nebylo vůbec jednoduché, jelikož se pivovary rušily, a tak jich měli v hledáčku víc jak stovku. Shodou okolností a souhrou náhod se zase vrátil do Dalešic do pivovaru, jenž skoro ve všech ohledech vyhovoval. Už sice neprovozoval, ale byl v neporušeném stavu a prostorově uzavřený,  takže nic nerušilo celkové záběry. Komín tam sice byl a pěkně vysoký, ale lezli po něm jen kaskadéři při celkových záběrech. Pro známou scénu v záběru nablízko s hlavními představiteli posloužila metr a půl vysoká maketa.

O roli rázovitého strýce Pepina projevil zájem Vl.Menšík a jistě si jej v roli ukřičeného chlapíka dovedeme představit. Potíž byla v tom, že správce pivovaru a jeho žena měli být lidé kolem třicítky a s tím by se padesátník Menšík sotva hodnověrně srovnal. "Film pro děti..," ulevil si populární komik, tragéd i vypravěč v jedné osobě, když se to dozvěděl. Strýce Pepina si zahrál Jaromír Hanzlík.

Zásadní důležitost pro zdar filmu mělo obsazení role Maryšky, tj. mladé paní správcové. Režisér dlouho vybíral, až celkem náhodně potkal herečku Magdu Vašáryovou, podíval se na ni a věděl, že by to měla být ona. Měla za sebou - o 15 let dříve - časnou slávu z Markéty Lazarové (hrála právě Markétu), ale do další velké role nebyla nijak žhavá. Menzel se už domluvil s jinou herečkou (její jméno neprozradil), když mu přišlo sdělení, že slovenská star na nabídku přece jen kývla. Při natáčení byla maximálně uvolněná a spíše si při každé vhodné příležitosti něco četla - cokoliv tištěného, co bylo po ruce, a také jídlo si vůbec neodpírala..

Proti románové předloze posunuli tvůrci děj do dvacátých let. Skutečný příběh mladého manželství Františka Hrabala a Marie Kiliánové se odehrával před 1. světovou válkou (Bohumil Hrabal se narodil 1914). Děj filmu končí scénou, v níž Maryška prozrazuje Francimu, že je v naději ("bude to básník," říká o dítěti, jež čeká). Samotného Hrabala pointou filmu překvapili (v románu ta scéna nebyla), ale neprotestoval.

(Je tu další shoda s Nezvalem. Pan ředitel školy si také přál, aby jeho syn byl básníkem a dal mu jméno Vítězslav na počest milovaného autora Večerních písní.)

Franci čili František Hrabal nebyl vlastním otcem Bohumila, ale otčímem. Dítě dal napsat na sebe a jeho matku si vzal za ženu. Otcem byl důstojník rakouské armády Bohumil Blecha, jenž se k otcovství neznal..

Do idylky ospalého maloměsta, kde se dobře jí a pije - zvláště v pivovaře -, vtrhl nový čas a je to poznat. Franci jezdí za kšefty na motocyklu značky Orion a z Prahy přiváží Maryšce léčivou elektrickou lampu i s eukalyptovým olejíčkem. Rozmarná Maryška si k žalu místních pánů nechá u kadeřníka Bodi Červinky zkrátit délku vlasů (zkracuje se tam vůbec hodně - např. ocásek pejskovi a nohy od stolu). Franci jí vyhrne sukni (taky podle nové módy zkrácenou) a něžně naplácá pumpičkou od kola na zadek (tentokrát ne úplně holý jak v Ostře sledovaných vlacích, kde výpravčí Hubička razítkuje pozadí Aničky Svaté).

Zkracují se i vzdálenosti. Třeba pomocí krystalového rádia. Nad zázrakem na dálku přenášeného zvuku hudby stojí pak v úžasu místní tatíci a kroutí nevěřícně hlavami.

Tento motiv nás vrací znovu k Nezvalovi.. V roce 1931 napsal Signál času jako jakousi panychidu za zemřelým Edisonem (1847-1931) a rozsáhlá báseň se odvíjí právě od poslechu rádia. Ještě s pomocí sluchátek..

První pátek v říjnu letošního roku
právě když jsem dopsal elastickou sloku 
pro své opojeníchtivé čtenáře 
(v pokojíku bylo jako na jaře) 
zmocnil se mne divný nostalgický zmatek 
které způsobily dráty od sluchátek 
spletené jak modré cévy bez krve 
všiml jsem si toho dneska poprvé 
rychle zapojil jsem kontakt přijímače 
Pojala mne úzkost hazardního hráče

Dálky šeptaly mně blízko u ucha
neopouštěla mne smutná předtucha
někdo umírá chci křiknout někdo chroptí
noc je zářivá jak Etna která soptí
vtom však uslyšel jsem staccatový hlas
Z pražské hvězdárny se hlásil k slovu čas   (Signál času)

Závěrem konstatujme, že oba literáti se nesešli - tedy přes svá díla -  jen v Dalešicích, ale Hrabal si v básnických začátcích (psal nejprve básně) prošel oslněním poetismem i surrealismem a také - jak jinak - Nezvalem. Pak už měli k sobě daleko. Nezval pozapomněl na svou lepší uměleckou minulost a stal se oficiálním básníkem komunistického režimu, kdežto Hrabal se kolem roku 1950 pohybuje lidsky i literárně v prostředí undergroundu a míří od poetismu ke konfrontaci krásy se špínou světa.

V prózách, jež dobyly svět..

 

 

 

Jan Vargulič

V.ČechZa socialismu byla pohoda11:5928.2.2016 11:59:48
janvargulič..zní mile...07:5428.2.2016 7:54:11
NaďaUf, oprava21:0627.2.2016 21:06:11
NaďaPřečetla,21:0427.2.2016 21:04:20
NULII Vy jste, pane Varguliči,17:5527.2.2016 17:55:28

Počet příspěvků: 8, poslední 28.2.2016 11:59:48 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,97 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.