Do věčných lovišť spolu a naráz....

čtvrtek 16. červenec 2015 07:51

Stalo se, že v jeden den zemřeli dva slavní Indiáni. Nebyli na válečné stezce, ale sešli ze světa věkem (dosáhli požehnaných 88 a 85 let). Odebrali se spolu a přece každý zvlášť do věčných lovišť. Možná si s sebou nesli luk se šípy, tomahawk a pernaté sny o prérii. Osobně se nepoznali, ale snad se tam potkají a dají spolu řeč. Nebo řeknou hned na začátek howgh a zvednou jen ruku k němému pozdravu. Jmenovali se Pierre Brice a Ludvík Vaculík. Jeden byl Indiánem díky slavné a mnohačetné filmové roli Vinnetoua (později na ni nevražil, i když z ní jinak těžil) a druhý volbou a životním stylem třináctiletého kluka čtoucího indiánky (i leccos jiného). Oba zemřeli 6. června 2015.

Formovaly je různé životní zážitky. Pierre Brice byl původem ze starého šlechtického rodu, kdežto Ludvíkův otec se živil tesařinou. Francouz se v mládí jako příslušník cizinecké legie účastnil bojů v Indočíně a z válečných hrůz kupodivu vyvázl nezraněn. O tři roky starší Ludvík postupoval životem nenápadněji a přesto úspěšně. Jako kluk pásl na rodném Horácku kozy (té louce dal jméno Arizona) a seskupil kolem sebe partu kluků. Píše o tom o čtyřicet let později ve svém majstrštyku Český snář: "Budoval jsem indiánský kmen několik roků, každého jara vždycky znovu, protože přes zimu se mi rudoši měnili zas v bázlivé chlapečky svých rodičů, bavící se přízemními drobnými darebačinami. Každého léta dostával jsem je blíž ke své představě opravdického valašského Delawara, a když jsme konečně uměli a měli všecko, když se o nás už vědělo a lidé se nás začínali trochu bát, podíval jsem se na sebe a na ty Delawary a připadal jsem si najednou div ne hloupě. Zvlášť poté, co jsem si na oči zkažené četbou indiánek musel nasadit své první brýle.."

Proměna chlapce v mladého muže probíhala u Vaculíka v prostředí a čase protektorátu a můžeme ji sledovat skoro den po dni z deníků, které si systematicky psal právě od roku 1939. Měli pro něj později takovou vypovídací hodnotu, že je takřka bez retuší vydal v osmdesátých letech (občas do nich zasáhl krátkým komentářem) pod titulem Milí spolužáci nejprve v disidentské edici Petlice, šířené v opisech, brzy na to u Škvoreckého v Kanadě a po převratu v rozšířeném vydání.   

Z 3. července 1940 čteme v Knize indiánské zápis: "My Delawarové nejsme četní. Původní členové jsou: Lorenc, Gola, Šimák, Kostka a Kopecký. Šimák vystoupil, Kopecký, který se správně jmenuje Vilímek, byl nedávno přijat. Poněvadž bydlí na kopci nad Hodňonovem, říkají mu Kopecký. Je menší, a právě proto jsem mu dal jméno Meshaba, tj. obr. Přišel teprve dnes poprvé. Má pěkný aluminiový tomahawk, který je naší touhou. Schůze se odbývala v Hoře na Kútě. Stříleli jsme šípy a házeli oštěpy. Ztratil jsem si několik šípů a byl jsem v bídné náladě. Svištící šíp, Joža Lorenc, dnes blbnul, chtěl vystoupit a rozstřílel polovinu šípů po lese. Byla to taková komedie. Vím, že to nemyslí vážně. Hodlám v nejbližší době přibrat několik nových kluků. Jak dlouho bude Svištící šíp trucovat?"

V Českém snáři podává svůj autoportrét z těch dob a o něco dále líčí i vrcholné číslo kmene Delawarů - přepadení vlaku: "Jednou za horkého letního odpoledne, v neděli, kdy nad Skalistými horami,  Arizonou, v údolí Little Riveru, leželo dosud vlhké  ticho, nalíčil jsem se ve své skrýši, navěsil na sebe všecku strůj, to jest luk, toulec šípů, kol pasu několik smyček provazu, za pasem nůž, na hlavě čelenku, v levé ruce wahgun, v pravé oštěp, a chtěl jsem jenom sám, jako osamělý Indián, mlčící, tichý, vytrvalý a rychlý, projít celé území a ujistit se tak, že je mám.."  "Muselo to být nevšední překvapení pro nedělní cestující vyložené v oknech pomalého dobrého vlaku, když se nás asi deset - ale proč neříci, že padesát - zvedlo z prérie a s řevem vrhlo proti vlaku a mrak šípů zasvištěl těsně. Ještě jsme se, posbíravše pak za tratí své šípy, radovali, když se v prérii objevila modrá uniforma. Na listině stála pak jména nikoli jako Svištící šíp, Krákorající havran, Kulhavý pes, Mes-haba, Černý pardál...nýbrž Lorenc, Kozáček, Vilímek, Ambrož, Klok, Loucký a Vaculík."


Já sám jsem mayovky jako kluk nijak zvlášť nečetl. Těsně poválečné dětství přálo spíše hrám na partyzány. Mé dcery už to měly zase jinak. Když přinesly první vysvědčení, do kin právě dorazily zfilmované mayovky s Bricem v titulní roli Vinnetua. Pilně jsme je celá rodina v kině Lípa (nejmenší kino v městě) navštěvovali a šikovná manželka (moje Ribana?) doma spíchla příslušné oděvy. Žel nebyly z bizoní kůže - kdepak já a ulovit bizona. Troufla si i na výrobu týpí, občas nám stávalo v obýváku a my klopýtali o napnuté provazy. Z mzdy učitele se zakoupily dva levnější tomahawky.

Dodnes rád čítám Vaculíka..

A probírám se zažloutlými fotkami a cítím se být starým Indiánem.

Nikdy na válečné stezce..

 

486418_536725599687051_1743644489_n.jpg

 

561329_536725423020402_1504397287_n.jpg

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora