Jsou tu s námi ptáci..(Fotoblog)

sobota 6. červen 2015 08:18

Toho dávného večera jsme se s ženou báli. Ne jeden druhého, což je možná divné, ani lidí kolem (začínala normalizace), ale byl tu jiný pocit ohrožení. Vycházeli jsme z letního kina a jako by nad námi ve tmě něco pleskalo křídly a klovalo zobákem do hlavy. Byla to však jen představa vyvolaná zážitkem z filmu. Jmenoval se Ptáci a natočil jej slavný režisér hororů Alfred Hitchcock. Přitom děj začínal nadějně. Minimálně pro opáleného chlápka, co se vyznal a uměl to s ženskými. Měl pro jistotu hned dvě - brunetu i blondýnu, ale moc si jich neužil a ani ony jej. Idylické ráno u moře brzy vystřídal zběsilý útok ptáků. Zobáky rozštípali střechu i stěny domečku, kde se chlápek s blondýnou ukryli (bruneta byla bejvalka). Objevila se i krev na čele krásky. Pak ptáci odlétli, ale hrůza zůstala.

Zlý zážitek z kina v nás ještě nějakou dobu dozníval a dívali jsme se na nebe i na ptactvo nebeské s podezřením. Co kdyby? Dotud jsem si všímal ptáků jen, když naklovli na zahradě jablko nebo když s podzimem hřadovali na střechách domů. Za naším oknem v parku hrdliček zval kamsi hlas a já nešel, nikdy nešel..

Ptactvo vnímám i přes slova a verše slavných básníků. Především mi zní v uších pasáž z básně Pásmo. Tuto básnickou skladbu napsal Guillaume Apollinaire v předvečer první světové války a zahrnul do ní i letmou návštěvu Prahy ("Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy..") i obvinění za údajnou krádež Mony Lisy z Louvru ("Jsi v Paříži od soudce vyslýchán/ Jak zločinec zatčen a do vězení dán.."). Neznám krásnější apoteózu ptáků než tu z Pásma, kdy "změněn v ptáka náš věk jak Ježíš nahoru letí"..

Tu vlaštovek miliony nebeský prostor ožil
Letmo se blíží havrani sovy sokoli naši ptáci
Z Afriky přicházejí ibisi marabuti plameňáci
Pták Noh jejž básníci a pohádkáři slaví
V pařátech nese leb Adamovu kostru první hlavy
Z obzoru letí orel a vyráží velký křik
A z Ameriky došel malý kolibřík
Z Číny sem přišli pihi pružní a nohatí
Co mají po jednom křídle a mohou jen v páru létati
Pak ejhle holubice duch neposkvrněný sám
Jejž  provází lýrovec a tisícioký páv
A fénix hranice jež sama se zapálí
V svém žhavém popelu vše na chvíli zahalí
Sirény opustily své nebezečné úskaliny
A chvátají krásně zpívající všecky tři
A všichni orel fénix i pihi z Číny
Se s létajícím strojem svorně pobratří.."  

A jak jsme na tom s ptactvem nebeským dnes?

Jdeme s ženou zvolna od náměstí Hrdinů (se jménem nemám mnoho společného) k baráku, kde už patnáct let bydlíme, a celých těch pár desítek metrů od křižovatky k vratům napínáme zrak kamsi daleko a navíc do výšky. Ne proto, že bychom hleděli věštecky do budoucnosti (kdoví jaká bude), ale vyhledáváme očima v hnízdě na komíně přítele čápa s rodinkou. Chudák má své starosti ne nepodobné našim. Uživit hladové krky a trošku si uspořádat byteček. Občas máme štěstí a vidíme čápa postávajícího s roztaženými křídly. Jindy jen vytušíme jeho přítomnost podle bílé skvrnky tam vysoko v dáli..

Jsme s ním už tak důvěrní, že nám poslal dolů pozdrav.

Jedno ze svých bílých per.

Ještě je máme doma...

 

 

 

000.jpg

 

001.jpg

 

002.jpg

 

003.jpg

 

004.jpg

 

005.jpg

 

006.jpg

 

007.jpg

 

008.jpg

 

009.jpg

 

010.jpg

 

011.jpg

 

012.jpg

 

013.jpg

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora