Chvála bloudění..

čtvrtek 7. srpen 2008 18:16

Lesy kolem Olomouce nejsou nijak hluboké (nic pro fajnové nohy markýze Géra), ovšem docela stačí k tomu, aby v nich člověk bloudil, ale ne dost rozsáhlé na to, aby zabloudil definitivně. Bloudění je totiž záležitost dočasná - nakonec tu cestičku k domovu, pokud do něj opravdu chceš a zrovna z něj neprcháš, přece jen nalezneš. Aby byl z bloudění ten pravý požitek, nesmíš se spolehnout jen na instinkty a intuici. Je dobré, aby se ti pod bundou či pod trikem na šňůrce houpala buzola a občas sis mohl s její pomocí ověřovat ten jedině správný směr (lze kombinovat i s pohledy na pozici slunce na obloze). Tím dostane bloudění racionálnější základ a posvěcení. Také není špatné mít s sebou příslušný útržek staré mapy či večer před cestou neuměle nakreslený náčrtek krajiny - třeba na dlani nebo na kousku novin (ideální by byla záda partnera, partnerky).

 

Jak vůbec k bloudění dochází? Obyčejně úplně nenápadně. Přechod mezi přesně zacílenou chůzí a zmateným motáním se mezi stromy je povlovný a  dlouho si nechceš přiznat, že vlastně nevíš kudy kam a přece či právě proto tvrdohlavě míříš vpřed a stále dál..Člověk vejde do lesa a pohybuje se v dobře známých místech a pochvaluje si, jak všechno kolem bezpečně poznává (ta paměť!) a jak se to tady sice mění, ale zase ne příliš. A říká si..Zde jsme seděli před lety ještě jako mladá rodina a měli ten výborný chleba se škvarkama (teď už si ho nedovolím), zde jsem si vytřepával z botasek jehličí a při neopatrném dostoupnutí si málem přivodil výron v kotníku. Tady jsem měl  s manželkou spor - jako vždy zásadní - o to, kdo první viděl ten velký hřib (bohužel červavý - takže se pak nikdo z nás k jeho nálezu nechtěl znát). Tady vnučka trucovala, protože jsme jí navedli k nálezu praváka příliš okatě a amatérsky špatně sehráli překvapení.  Zde se nám ztratil na půl hodinku pes a oprávněně dlouho váhal, než se k nám zase  s přemáháním připojil. Situace se ovšem začne brzy komplikovat.  Člověk uvidí zajímavě zbarvený list zvláštního tvaru, pár metrů odbočí, aby ho viděl zblízka. Nebo obejde houštinu (je krajně podezřelá!) či  se mu prostě nechce do toho srázného svahu a raději to vezme hezky po rovině a přitom detailně zkoumá prsatá mraveniště.  A najednou jdeme úplně opačně a jsme v místech, kde jsme dnes už dvakrát byli.. Po pár stovkách metrů logicky následuje porada a korekce směru. Dostaví se hřejivý pocit, že konečně jsme na té jedině správné životní cestě. Pak se chceme pro změnu  vyhnout hašteřící se rodince či ukřičeným děckám (stejně nebo více ovšem pokřikuje manželka - každých třicet vteřin volá jménem jednotlivé členy minivýpravy a svolává nás do sevřeného pochodového tvaru). Zaznamenávám  a jakž takž potlačuji první náznaky vzpoury v rodině. Naštěstí  potkáme místní  babku, jež si  - těžce našlapujíc - vyšla vysbírat všechny hřiby v širém okolí (obvykle mívají právě takové babky úspěch). Poptáme se po zdraví a ona nám na oplátku opraví azimut našeho směřování. Chvilka chvatné chůze  a dostaví se únava  a hlad. Sedneme  na pařez, abychom konečně pojedli, ale tlačí nás to pod zadkem, přesednem si, a tím se pootočíme a zase jdeme jinam..Najednou je tu silnice, se kterou jsme nepočítali a kterou nemáme na plánku, a ovšem dvě možnosti k výběru. Jít dopředu, či dozadu..?  Vpravo? Vlevo? Je to jak ruská ruleta. Tentokráte jsem to překvapivě trefil, kupujeme lístek do autobusu a večeříme doma..

A tak je bloudění především hrou   Má blízko k chvějivému jádru života. K jeho tajemstvím a záhadám. Můžeme bloudit v lese, ale i ve  vztazích k lidem a konec konců i v sobě samém.  Vojákoval jsem kdysi pár měsíců v Praze a k největším tamním zážitkům patřilo, když jsem se v uličkách kolem Václaváku  tloukl snad hodinu, než jsem na něj vkročil. Vnímal jsem to tehdy jako zázrak a dodnes si to pamatuji.. Jindy na houbách se moje žena - vědomě či nevědomě -  připojila ke skupině úplně cizích lidí a dostala se s nimi až na okraj lesa. Vlastně se nestalo nic mimořádného - jen vyměnila jednu skupinu lidí za jinou. Kdo by jí  mohl vyčítat, kdyby se už nevrátila a u nich zůstala?  V letech mého dojíždění do města na severu Moravy se mi ovšem stalo něco ještě méně uvěřitelného..Jezdil jsem jako učitel denně do školy rychlíkem a během doby se z mého počínání na nádraží a ve vlaku stal automatismus zahrnující nástup, výstup i zívání nad novinami a  nudu stále stejných hovorů. V rámci  ustáleného návyku nasedl jsem omylem do mezinárodního lůžkového expresu, jenž zastavil v Olomouci na mém nástupišti v přesně stejnou dobu jako jindy můj pravidelný vlak (ten měl tentokrát zpoždění). Navíc jeho první vagon, kam jsem běžně sedávával,  měl jako jediný běžnou sedačkovou úpravu. Svůj omyl jsem zjistil po několika minutách, ale protože  expres zastavoval až v Praze, sledoval jsem příští tři čtyři hodiny s nadějí každé jeho podstatnější zpomalení s úmyslem otevřít dveře a skočit na násep. Nic takového se však nestalo. Nakonec  převládla beznaděj a já se dokodrcal až do Prahy. A najednou tu nebyla ulička mezi školními lavicemi a mé klopýtání přes lajdácky odložené aktovky, ale rušné pražské ulice. A nechodil jsem v nich sám - jako ve třídě -, ale se mnou také stovky a tisíce jiných a nikomu jsem nemusel vykládat, co bylo nebylo a co bude nebude.. Z odstupu let shledávám, že to dobrodružství stálo za to i s pozdějším trapným vysvětlováním  ve škole. 

Tisíckrát vítězila rutina, dvakrát třikrát tomu bylo jinak. A ty dny si pamatuji.......

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora