Něco si začít..

středa 10. prosinec 2014 13:51

Napsat první větu románu či básně je jako si s někým začít. První dojem rozhoduje, a proto je třeba úvodní slova volit uvážlivě (zbývající ostatně taky). Jsou autoři, kteří antré ovládali mistrně. Jedna taková vydařená úvodní věta (plus další text) změnila život spisovateli Garcia Márquezovi. Když ho napadla, bylo mu tehdy necelých čtyřicet let. Vydal dva romány a živil se jako novinář. Pocházel z karibské oblasti Kolumbie a v horách kolem Bogoty se necítil moc dobře. Přesídlil proto do Evropy a v Paříži, kde převážně působil jako dopisovatel, prožil vášnivou lásku. Vzal si však nakonec dívku od Karibiku, o níž v jejích 12 letech prohlašoval, že bude jednou jeho manželkou. Jmenovala se Mercedes Barchová..

Zemi zaslíbenou, často však opouštěnou, nakonec našel v Mexiku (až zbohatl, vlastnil byty a domy v řadě států). Dřel tam do úpadu jako novinář (i v bulváru), autor reklamních textů a psal též filmové scénáře. Postupně se vyhrabal z bídy, ale byl hluboce nespokojen se sebou jako spisovatelem.

Přišel však okamžik, kdy se vše v jeho psaní i životě od základů změnilo. Tu hvězdnou chvíli líčí Gerald Martin v Márquezově biografii: "Po oněch nečekaných návštěvách z daleka a dobrých zprávách, které mu přinesly, se Márquez rozhodl vzít rodinu na krátkou dovolenou do Acapulca, poněvadž při natáčení v Pátzceuaru byl předtím dlouho pryč. V zemi s děsivými zatáčkami a zákrutami je cesta do Acapulca jedna z  vůbec nejklikatějších a nejnáročnějších, a Márquez, který vždycky rád jezdil autem, s požitkem řídil svůj malý opel neustále se měnícím panoramatem mexických silnic. Často říkával, že řídit je dovednost zároveň tak automatická, a přitom tak náročná, že mu umožňuje využívat přebytku soustředění k tomu, aby přemýšlel o svých románech. Toho dne ještě neřídil dlouho, když se mu odnikud vynořila v hlavě první věta nového románu. Za ní, neviditelný, ale hmatatelný, byl celý román, jako by mu ho někdo diktoval - ukládal do paměti - shůry. Bylo to stejně silné a neodolatelné jako kouzelné zaklínadlo. Tajný vzorec oné věty byl v pohledu a především v tónu.." 

Ta báječná úvodní věta zněla: "O mnoho let později, tváří v tvář popravčí četě, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendia na ono vzdálené odpoledne, kdy ho vzal otec k cikánům, aby si prohlédl led."

Příští den Márquez zasedl k psacímu stroji a psal, stále psal (od července 1965 do srpna 1966). S rodinou se topil v dluzích, vsadil však na tuto kartu a věřil v úspěch románu. Kupodivu i lidé z bezprostředního okolí respektovali jeho situaci a promíjeli mu, že nemá na zaplacení účtů. Když měl rukopis hotov a posílal jej do nakladatelství v Argentině, neměl na plné poštovné a mohl poslat jen polovinu textu. Dali pak s ženou do zastavárny kamínka, fén a mixér a poslali druhou část rukopisu. Přišel ohromující úspěch - najednou se stal nejznámějším romanopiscem na světě a tu pověst si udržel dodnes. Smutná tečka - už několik měsíců není mezi námi svými čtenáři. V románu Sto roků samoty ožilo imaginární městečko Macondo (v reálu je to Aracataca) a v něm barvitě vypravovaná sága čtyř generací rodu Buendiů. Patřil k nim vlastně i dědeček, jinak plukovník ve výslužbě, u nějž a u babičky vyrůstal v raném dětství..

    

 

Jiný příběh zrodu slavného literárního díla se odehrál v moravské vísce Dalešicích, kde Vítězslav Nezval v bytě svých rodičů vyťukal na stroji básnický text, jenž je rozloučením s lehkonohým poetismem a přechodem k melancholičtějším a osudovějším tónům. Vznikl text trvalé hodnoty, oslava moderního světa a jeho tvůrců zastoupených tu americkým vynálezcem Edisonem. Skoro o třicet let později ve vzpomínkové knize Z mého života přiblížil okolnosti vzniku básnické skladby:

"Jednou v neděli koncem října 1927 jsem byl jat zvláštním neklidem. Chodil jsem po pokoji, který byl už téměř ponořen v šero, bezděčně jsem usedl ke klavíru, od kterého bylo vidět siluetu žloutnoucí školní zahrady, a začal jsem improvizovat. Hledal jsem v hluboké poloze dlouhé těžké akordy, které by odpovídaly stavu mého ducha, avšak nehrál jsem dlouho. Aniž jsem si byl vědom, co udělám, co chci, odešel jsem do pokojíka, kde jsem pracovával. Můj psací stroj se rozzářil, žárovka nad ním mu dala všechnu jeho magičnost. Zvolna jsem vyťukal na stroji první verš Edisona. Ještě téhož večera jsem zakončil první zpěv.
Jsem opravdu přesvědčen, že moje zářivá Corona se zasloužila o mou báseň, inspirovanou objevitelem žárovky a bezděčným pořadatelem světelných iluminací, které jsem nesmírně miloval. Rovný tok mých řádků, unášených jedenácti a dvanáctislabičným trochejem, ta pravidelnost, vyskytující se v avenuích moderních velkoměst, měla něco tajemného a strojového zároveň.."

      Naše životy jsou truchlivé jak pláč
      Jednou k večeru šel z herny mladý hráč
      venku sněžilo nad monstrancemi barů
      vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
      avšak noc se chvěla jako prérie
      pod údery hvězdné artilérie  
      které naslouchali u politých stolů
      pijáci nad sklenicemi alkoholů
      polonahé ženy v šatě z pávích per
      melancholikové jako v podvečer..


Před první větou díla bývá v textu název. Básník Vladimír Majakovský k pojmenování rozsáhlé básně, jedné ze svých nejlepších, přišel zvláštním způsobem:

"Roku 1913 jsem na zpáteční cestě ze Saratova do Moskvy řekl jedné cestující, abych jí ujistil o své loajálnosti k ní, že nejsem muž, ale oblak v kalhotách. Sotva jsem to vyřkl, už mne napadlo, že se mi to může hodit do básně, ale co když se to roznese od úst k ústům a bude to zbytečně promrháno? Strašně zneklidněn, dával jsem skoro půl hodiny dívce zvídavé otázky a uklidnil jsem se teprve, když jsem se přesvědčil, že má slova jí už vyletěla druhým uchem ven. Po dvou letech se mi oblak v kalhotách hodil jako název celé básně.."

Přidejme ještě pár prvních vět, jak se vepsaly do dějin literatury (dalo by se samozřejmě ještě dlouho přidávat, ten seznam je nekonečný):

 "Dávno, již dávno tomu, co jsem se posledně dívala do té milé, mírné tváře, co jsem zulíbala to bledé líce, plné vrásků, nahlížela do modrého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky.." (B. Němcová, Babička)

"Tak nám zabili Ferdinanda," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů.." (J. Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války)  

"Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen.."    (F.Kafka, Proces)


Všeobecně uznávaným přeborníkem v oboru prvních vět byl povídkář (též dramatik) A.P. Čechov. Jako bonus uveďme několik jeho mistrovských zahájení:

"Je sedm hodin jednoho červnového večera, od zastávky Chilkovo se táhne k letovisku zástup letních hostů, kteří právě vystoupili z vlaku, ponejvíce otců rodin, ověšených vaky, taškami a krabicemi s dámskými klobouky.."(Zbyteční lidé) 

"Cestující první třídy, který právě poobědval v nádražní restauraci a trošku si přihnul, uvelebil se pohodlně na sametovém divanu, sladce se protáhl a zdříml si.." (Cestující první třídy)

"Moucha střední velikosti vlétla do nosu náměstka prokurátora, dvorního rady Garina..(Ve tmě)

"Jednoho krásného rána měl pohřeb koležský asesor Kiril Ivanovič Vavilonov, kterého sklátily dvě nemoci, tolik rozšířené v naší zemi: zlá žena a alkoholismus.." (Řečník)

Petr Petrovič Strižin, synovec plukovnice Ivanovové, ano, ten jemuž loni ukradli nové galoše, vrátil se ze křtin právě ve dvě hodiny po půlnoci.." (Neopatrnost)

 

Co vy jste prvního řekli, když jste si včera či před dávnými lety, s někým něco začali..

Třeba jste ale jenom mlčeli, a tím jste to vyhráli.

Autor však nemůže pouze mlčet..

Musí napsat první větu.

Jan Vargulič

janvargulič..jsou ovšem výjimky..07:5112.12.2014 7:51:06
janvargulič..mistr světa prvních vět..19:1511.12.2014 19:15:38
Marek TrizuljakKrásně napsané18:4011.12.2014 18:40:13
janvargulič..ty vrcholky..20:5210.12.2014 20:52:10
NULIZahrál jste mi na nostalgickou strunu,20:1610.12.2014 20:16:29
janvargulič..co Vám vlastně doporučuji..?20:0010.12.2014 20:00:48
josef hejnaSkvělé, jako vždy, vtipné i filigránské.19:5110.12.2014 19:51:59
janvargulič..jen první věty..17:2310.12.2014 17:23:17
Vašek VašákPane Varguliči,16:5510.12.2014 16:55:43
janvargulič..krok Kolumba a třeba jen na papíře..15:3310.12.2014 15:33:17

Počet příspěvků: 12, poslední 12.12.2014 7:51:06 Zobrazuji posledních 12 příspěvků.

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
9,67 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.