Kdo si hraje, zlobí...(Winston Churchill a Bobby Fischer)

středa 29. říjen 2014 16:00

Prý to byl nádherný pár ten lord Randolph Churchill a bohatá Američanka lady Jennie Jerome. Všichni se za nimi ohlíželi. On vynikající parlamentní řečník s trošku vypoulenýma očima a ona dáma velkého světa užívající si i po svatbě zábav a pozornosti četných ctitelů. Svého prvorozeného porodila během plesu v šatně mezi kabáty a šálami (30.11.1874). Vstoupila tím vlastně do dějin, neboť tam tehdy poprvé z plna hrdla zakřičel Winston Churchill, příští politik. Kráska a teď už i matka si však nadále všímala spíše sama sebe a chlapec vyrůstal s fixací na chůvu. Nezkrotného a těžce zvládnutelného potomka dali rodiče do školy svatého Jiří. Přes tu svatost v názvu panoval zde tvrdý represivní režím a malý Winston dost často míval po výprasku krvavé stopy na zadku. 

Ještě více bolel ponižující rituál - musel si sundat kalhoty a dva spolužáci budoucího premiéra drželi a ředitel vší silou sázel rákoskou ránu za ranou. Útěchu a později snad i inspiraci nacházel ve hře s cínovými vojáčky. Měl jich na tisíc - barevně vymalovaných i s jízdou a děly. Sestavoval z nich bitevní linie a přehrával si v dětském pokoji bitvy skutečné i ty, co si právě vymyslel. Těch druhých bylo víc.

K bojům a válkám se ubírala Churchillova mysl od mala. Není proto divu, že mu byla přisouzena rodiči (co taky s ním, říkali si) vojenská kariéra. Noc před zkouškou na vojenskou akademii v Sandhursu se učil jenom zeměpis Nového Zélandu a dostal jej jako otázku a pak ještě nádavkem občanskou válku v USA. Tu znal dopodrobna z bitev s cínovými vojáčky. Táhlo jej to v průběhu dlouhého života mnoha směry - byl postupně i zároveň novinářem, politikem, spisovatelem, malířem (dobrým), zedníkem (měl na to diplom), ale vždy znovu jej přitáhlo bojiště se skutečnými vojáky, kde se střílelo a zabíjelo.

O svých jednadvacátých narozeninách prošel bojovým křtem na Kubě, kam si odskočil ve funkci válečného dopisovatele při tamní válce za nezávislost. Pár měsíců nato už jako mladý důstojník jezdectva  bojoval na severu Indie s paštunskými kmeny. Pak se přesunul do Afriky. Slávu hledá nejprve v Sudánu, kde probíhala válka s derviši. Zde zastřelil několik nepřátelských bojovníků a jednoho dokonce zabil úderem pažby pistole. Za nic na světě si nechtěl nechat ujít burskou válku v jížní Africe (už ne voják, ale novinář). S sebou si vzal 18 lahví desetileté whisky a právě tolik vína značky Saint-Emilion. Dostal se tam do zajetí Búrů, z něhož však utekl. Ve vězení tehdy zanechal dopis adresovaný tamnímu ministru války. Začínal: "Pane, mám tu čest Vás informovat, že se nedomnívám, že by Vaše vláda měla právo mě držet jako válečného zajatce a rozhodl jsem se utéci.."

Náhle získané pověsti národního hrdiny využil dokonale. Vrhl se do politiky nejprve jako poslanec (mělo to i svá rizika - byl napaden sufražetkami, jež ho sešlehaly bičem se slovy: "Ty, zvíře, proč nezacházíš s britskými ženami, jak se patří..") a později i první lord admirality čili ministr námořnictví. O významný post jej připravila krvavá porážka Britů u turecké Galipole. To už byla v plném proudu první světová válka a on se po odchodu z místa člena vlády (sám podal demisi) přihlásil na frontu a jako major a později plukovník velel na francouzském bojišti praporu skotských samopalníků. Podřízení vojáci se báli, že jeho jméno - dobře známé u nepřítele - na ně přitáhne od Němců spršku dělostřeleckých granátů..

"Velká válka" skončila mírem ve Versailles a zdálo se, že pomalu a jistě končí také Churchillovy politické ambice. Byl postupně zatlačován na méně důležité vládní pozice (především ve třicátých letech) a nakonec opravdu ve veřejných funkcích skončil a stal se spíše politickým penzistou - psal články i skvělá historická pojednání, maloval, zedničil a vůbec vylepšoval své rodinné sídlo v Chartwellu. Nebyl prostě prototypem úspěšného politika v době míru. Až teprve s bezprostředním nebezpečím pro Velkou Británii, již hrozila v roce 1940 invaze wehrmachtu, si vzpomněli na sršatého bojovníka Churchilla a stal se znovu premiérem. Slíbil za to Britům "krev, dřinu, pot a slzy..", přesto jeho politiku akceptovali a těšil se pověsti mezinárodního symbolu boje proti hitlerovskému Německu..Ani jako sedmdesátník se přitom nevyhýbal nebezpečí a nepohodlí a létal z kontinentu na kontinent v nepohodlných letadlech a osobně si příležitostně prohlížel bojiště i trosky rozbombardovaných měst. Dokonce se cbtěl na křižníku HMS Belfast zúčastnit vylodění v Normandii. Vymluvil mu to anglický král Jiří VI. slovy: "Nic více bych si nepřál, než být na palubě válečné lodi. Rozhodl jsem se však zůstat na pevnině. Bylo by spravedlivé, abyste se nacházel tam, kde bych velmi chtěl být?"

Pak bylo po válce a místo Churchilla při jednáních velké trojky zaujal vítěz parlamentních voleb labourista Clement Attlee. Lidé se těšili z míru a klidu zbraní, ale nebyl by to Churchill, aby neburcoval a nevolal do boje. V projevu proneseném v americkém Fultonu varoval před bývalým spojencem SSSR a komunistickou expanzí. Ještě jednou se pak stal britským premiérem. Zemřel roku 24. ledna 1965 ve věku nedožitých 91 let.. 

                                                                     x

 

Ta rodina nebyla nikdy moc nóbl a stejně se brzy rozpadla. A bylo v tom kus nechtěné ironie. Studentka mediciny Regina Werderová-Fischerová a biofyzik Hans Gerthardt Fischer se vzali v Moskvě (v hlavním městě SSSR pár let žili) a rozvedli taky v Moskvě - městě tentokrát v USA. I tak byly o otcovství jisté pochyby. Synek Bobby (ročník 1943) s matkou a sestrou Joan zůstali sami. Chytrá a podnikavá Regina se probíjela životem, jak se dalo. Stále něco studovala (lékařský diplom ze SSSR jí neuznali) a přitom střídala zaměstnání. Byla svářečkou, učitelkou, nýtovačkou, asistentkou toxikologa, stenografkou. Brzy vytušila Bobbyho nespornou inteligenci a chtěla ji rozvíjet a zároveň hyperaktivní dítě zklidnit. Zabavovala ho slovními hrami, bludišti, skládačkami. Ve věku jeho šesti let koupila sestra Joan v cukrářství plastové šachy za jeden dolar. Bobby je hrával podle přiložených instrukcí i vlastních pravidel, a když porazil sestru i matku taky sám proti sobě. Otočil prostě šachovnici a snažil se obelstít v roli protihráče. Po čase jej matka zavedla do šachového klubu a on se dostal k simultánce s mistrem Skotska. Sedmiletý kluk klečel na židli, aby vůbec dosáhl na figurky, a prohrál. Porážku obrečel, ale mistr ocenil jeho hru.

Četl šachovou literaturu, a protože šachu jasně dominovali Rusové, učil se rusky. Sovětské Rusko bylo země jeho snů - samozřejmě těch šachových. Dostal se tam na návštěvu i se sestrou Joan díky své pověsti zázračného talentu. Připravili mu apartmá v nóbl hotelu a nádavkem poznávací turistický program s prohlídkou památek. On se však chtěl střetnout s jejich nejlepšími šachisty a něco se naučit. Mistr světa Botvinnik a další velmistři nebyli k dosažení, protože Rusové v něm tušili příštího velkého konkurenta. Bobby je na oplátku přestal pokládat za své hrdiny a v telefonátu - mimochodem, vyslechnutém - použil formulaci o "ruských prasatech." Od té doby se datovala jeho celoživotní nenávist ke všemu ruskému.

V necelé třicítce věku šachová kariéra mladého Američana vyvrcholila a vlastně svým způsobem i skončila přímým soubojem o titul mistra světa s Borisem Spasským v islandském Reykjavíku. Nejsložitější přitom byla předběžná jednání a konkrétně domluva o místu zápasu, pravidlech a cílové odměně. Zápas zachránila vstřícnost Borise Spasského, pozdějšího Bobbyho věrného přítele. Po nařízené penalizaci Fischer začínal zápas se ztrátou dvou bodů a přesto slavně vyhrál a stal se mistrem světa na dobu dalších 4 let..

Kolo mistrovských  bojů se však otáčelo dál a pořád ve stejném čtyřletém cyklu, ale Bobby čím dál více váhal znovu do něj naskočit. Za dobu 20 příštích let nesehrál žádnou partii na ostro. Hned první jeho vyzyvatel - byl jím mladý Rus Anatolij Karpov - ztroskotal na podminkách, jež si Bobby diktoval. Bylo jich 64 (tolik je políček na šachovnici) - mezi nimi byla třeba i taková, že kdo vejde do hrací místnosti, sejme pokrývku hlavy. Pomalu tak mizel ze šachového a vůbec veřejného života. Až v roce 1992 v rozpadající se Jugoslávii proběhla repríza zápasu se Spasským (už ne o titul mistra světa). Fischer hladce vyhrál, ale provinil se proti embargu OSN uvalenému na Jugoslávii a byl následně stíhán vládou USA.

Tak trochu jako štvanec putoval pak ze země do země. Nejprve vítán a obdivován a po čase se stával přítěží. Po Jugoslávii to bylo na několik let Maďarsko, dále Indonésie a Japonsko. Zde byl nějaký čas i ve vězeňské vazbě, než mu islandský parlament udělil tamní občanství. Závěr života tak strávil v zemi svého největšího sportovního triumfu. Pobyl tam necelé tři roky, než zemřel na selhání ledvin (17. ledna 2008). S pohřbem se čekalo 14 dnů, napřed musela rozmrznout půda. Dlouho nevěřil, že zemře, a nesepsal poslední vůli. Po smrti se tak rozhořely spory o dědictví (nebylo malé, z výhry v zápase se Spasským zbývalo pár milionů dolarů). Po dvou letech po pohřbu bylo vyjmuto jeho tělo z hrobu a zkoumala se DNA kvůli nárokům údajné dcery na otcovy peníze. Ani po smrti tak neměl úplný klid.

                                                                  x

Cínoví vojáčci a šachové figurky. Dva chlapci hrající si s nimi, aby nezlobili.

V dospělosti dosáhli celosvětové slávy a proslulosti, ale zlobili.

Skoro pořád zlobili.

Zlobivý politik a zlobivý šachista. 

Vzpomínáme na ně..

Jan Vargulič

janvargulič..v 52 letech..07:164.11.2014 7:16:19
janvargulič..s miskou vývaru..08:092.11.2014 8:09:45
bretislavS dovolením ukázka..13:4231.10.2014 13:42:53
bretislavBobby byl geniální..13:2531.10.2014 13:25:26
janvarguličKde loňské šachy jsou?07:3231.10.2014 7:32:34
josef hejnaPodobné texty22:4030.10.2014 22:40:09
Marek TrizuljakTuším, že i Viktor Korčnoj emigroval20:0330.10.2014 20:03:01
janvargulič..napjaté ovzduší..17:2030.10.2014 17:20:35
Marek TrizuljakKrásné srovnání dvou lidí a jejich osudů17:0530.10.2014 17:05:06
janvargulič..byli jako kluci hráčci..14:0530.10.2014 14:05:55
Vašek VašákPane Varguliči, provedl jste zajímavé srovnání10:2930.10.2014 10:29:43
janvargulič..pólo na koních..08:5030.10.2014 8:50:57
janvarguličČerpal jsem..07:1530.10.2014 7:15:31

Počet příspěvků: 17, poslední 4.11.2014 7:16:19 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,97 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.