Pan Pilník...

středa 9. červen 2010 07:28

Obyčejná ulice v obyčejném městě..Nic nového do historie mocných, ba ani do letopisů slávy. Po chodníku tu nechodí těžkým krokem Achilles, zpoza rohu nevykoukne lstivý Odysseus a ve výkladní skříni se nezhlíží krásná Helena (rád bych ji jednou spatřil, ale chápu, nemá čas nebo možná už není krásná). Náš svět  má také své hrdiny. Jen mají jiná jména. A ta jména si tady vymýšlíme případ od případu a pro jistotu my sami...

Říkáme mu pan Pilník a jeho občanské jméno vlastně neznáme a neznáme ani jeho původní povolání. A snad ani nechceme. Mohl  to být ředitel fabriky i noční vrátný. Restituent. Nebo soudruh z minula. Víme jen, že je to vrstevník penzista a že máme zahrádky vedle sebe. Nejsou odděleny plotem, jen nízkou palisádou z opracovaných a do země zapuštěných kůlů. Jeho mistrovské dílo. Pracuje na něm s rozmyslem a láskou, počíná si rozvážně a často odpočívá. Je to fachman se zlatýma rukama. Nasadí si na nos brýle a délku kůlů pomalu poměřuje, hrot opálí nad ohněm, sklon vyrovná vodováhou. Je už starší, a proto má spoustu času. Posedí, poklábosí a vyhřívá se na sluníčku. V těchto dnech kůly zase zrovna vyměňuje a palisáda bude jiná a lepší...

"Aby ta zahrada vypadala jako zahrada.." říká a pohlédne k nám s despektem..

Za palisádou na naší straně je příroda v téměř původním stavu. Přirozenou hranici mezi oběma světy (typ Berlínská zeď) tvořívají dlouho do podzimu  saláty přerostlé do výše menšího člověka, naše melancholická vzpomínka na léto. Každoročně jich naseji moc a i když je pak rozdávám babkám v baráku a nosím sokům na tenis, nesklidím všechny. Hned za nimi svítívaly za krásných letních dnů slunečnice. Noční můrou bývaly druhdy i dýně obřích rozměrů. Ty, které jsem domů městským autobusem domů přece jen přivezl, nám pak vyhnily na skřínce a odháněly návštěvy..

U rajčat používáme jako opory lyžařské tyčky. Je tu v kostce zastoupena má lyžařská kariéra a dějiny lyžařství. Když se neurodí, koukám na ty tyčky a vzpomínám na zasněžené svahy..

Největším ze škůdců zahrady jsem já sám, řeknu neskromně..

Mou pýchou je kompost. Promísenými vstvami mi připomíná stav české společnosti. Odpad se střídá se zbytky kulturních plodin. Čas to zpracovává a z nevábného sajrajtu pod tlakem vznikají užitečné živiny.

Naše zásahy do běhu přírody jsou vesměs chaotické, zahrádka to snese a v nejhorším případě vše milosrdně překryje plevelem..Trávu kudlíme srpem (pan Pilník burácívá sekačkou) a já mívám prsty polepené leukoplastí kryjící má stigmata...

 

Nepěkná pointa..

Minulý týden pan Pilník zemřel.

Jeho skutečné jméno se už nedozvím.

Zůstává palisáda..

Není vysoká, a tak občas přes ní kouknu a hledám pohledem pana Pilníka.

Už zas podřimuje.

Někde jinde..

 

P4250026.JPG

P4080072.JPG

P4040090.JPG

P4040082.JPG

P4030070.JPG

P1260433.JPG

P1190481u.jpg

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora