"Pitomejch deset korun, dobrý pane.."

čtvrtek 17. červenec 2008 17:58

Od rána jsem měl výbornou náladu. Podařilo se mi uniknout z domova, aniž bych někoho urazil a aniž by někdo urazil mne. Lehká, až skoro žádná snídaně. Pár cviků, které ještě můžu. Před sebou tenisová partička. Když to dobře půjde, prohraju dneska s tím bláznem docela málo a co víc může člověk chtít? Ten bekhend  mi sice už čtyřicet let nejde, ale třeba o tom sok neví nebo na to zapomněl (zapomíná všecko, i když je inženýr). Ještě ten plátek, tu tiskovinu vzít, tady ho dávají na kámen, než ho doručovatel vítr roznese, a je grátis. Skoro nic v něm není, ale dorazím se pak internetem. "Pane! Dobrý pane!", fuj, to jsem se lekl, téměř do mne s rozběhem vrazila čtyřicátnice s vyžilým obličejem a hubeným, kostnatým tělem.  Člověk přece jen není zvyklý, aby ho venku oslovovaly cizí ženské a ještě tak razantně..

"Pane," opakuje a šermuje mi rukama před obličejem - snad aby naznačila, že jimi  pracuje, "pitomejch deset korun mi schází, dělám teď u Flory a potřebuju na jídlo. Makám jak blázen a musím přece jest.."   Než jsem stačil zformulovat a pak vydrmolit odmítnutí, ta štíhlice už o něm  z mého výrazu dávno věděla a neztrácela čas a oslovila dalšího a hned pak další a další. Potácivě (ten alkohol!) přebíhala od jednoho k druhému a chraptivým hlasem (ty cigarety!) rachotivě odříkávala svou zaklínací formuli. Sázela zřejmě spíše  na množství oslovených než na vlastní invenci.  Ostatně je tu už profláknutá a to zaměstnání u Flóry bylo vrcholem všeho, co tu kdy vymyslela. Byl to její životní výkon! Sama tomu ovšem jistě nevěřila. Obvykle totiž šla přímo k věci a říkala, že má žízeň nebo hlad. Rozhovor, ke kterému z viny mé strany vlastně nedošlo, měl tak rychlý spád, že jsem jí  ani nestačil říci, že by měla opravdu začít pracovat a že deset korun pro mne nejsou pitomé peníze už proto, že je u sebe obvykle nemám. Na tenis totiž chodím zásadně bez peněženky. Ovšem s raketou. A dobrými úmysly - nedat  svou kůži lacino..

Bezdomovci.   Tady u nákupního střediska je ideální místo pro jejich přežívání. Bývá tu dost lidí a rychle se vyměňují. Dost lidí, kteří mají s sebou peníze a především ženy středního a staršího věku, které někdy podlehnou mírnému či tvrdšímu nátlaku. Osvědčuje se  -  vyžadovat po nich třeba i tu pětikorunu nebo desetikorunu, kterou  někdy vkládají místo žetonu do kasičky nákupního vozíku, aby si ho odpojily z řady a odvezly do spotřebního ráje.  Hned vedle je překladiště skladu (tam taky někdy něco kápne) a volný prostor s dvěma třemi kaštany a  poničeným sportovním hřištěm. Tady se scházejí, tady mají ohniště a stolek a pár židlí. Případně papírové krabice jako přístřešek. Bývala tu i opuštěná šatna zimního stadionu. Už lehla popelem a stala se tu tragedie. Jedna bezdomovkyně uhořela.

Pro obchodní středisko jsou přítěží. Zákaznice si opakovaně stěžovaly, že jsou obtěžovány. Konaly se tiskové kampaně, občas nájezdy městské policie. Ovšem je třeba říci, že bezdomovci jsou prakticky nezničitelní - ne jako jedinci (ti  rychle chátrají a pak přece jen nacházejí domov - ten věčný), ale jako - dejme tomu - sociální skupina, druh, jev. Nastalé poměry plodí stále nové a nové.. V letech před převratem jsme v Olomouci znávali snad jediného. Říkalo se mu Izrael a nejistým krokem po vozovce vodil svůj bicykl ověšený nejrůznějšími cedulkami, značkami a reklamními nápisy. Byl zarostlý a rodiče jím  strašili děti. Říkali neposluchům - "Vezme si tě dědek Izrael..!". Za našich časů nás nejdříve upoutal pan Karel - pomenší , uměvavý třicátník v saku. Vždy dobře naladěný, usměvavý a ochotný s něčím pomoci stánkařům v tržnici. Jak šla léta, stárnul, scházel a najednou je už dost dlouho úplně pryč. Svým způsobem se mi po něm stýská. Nyní často potkáváme u autobusových zastávek drobného popletu, jenž systematicky obchází jednoho  z čekajících za druhým a před každým řekne své "pět peněz, pět peněz.." (samozřejmě jinými slovy). Bývá mu dost často spíláno a na moc výdělku si nepřijde. U našeho nákupního střediska má stanoviště - těch je ve  městě asi víc -  starší postižený muž na vozíku. Na klíně má papírovou krabici s nápisem a občas mu někdo něco cinkajícího do ní přihodí. Nemluví, nepodbízí se, je vážný a svým způsobem důstojný a sebevědomý. Vyzařuje z něj profesionální jistota, že si na své stejně přijde. Jezdí sem jak do práce brzy ráno a pozdě odpoledne se zas vrací. Kolem něj krouží jak supové  zkrachované existence a on jim zřejmě sem tam něco ze svého výdělku odsype. Zajímavým typem je bezdomovec-intelektuál (tak si ho nazývám) - drží se stranou, v tmavém zimním kabátě upnutém na všechny knoflíky a většinou něco čte - časopis nebo třeba i knihu. Možná i filozofické traktáty. Kdybych neměl zábrany, zašel bych někdy za ním na kus řeči třeba o surrealismu. V parku  jsem vídal dvojici - postižený na vozíku a s ním kamarád či bratr, prostě opatrovatel..Přes noc spávali na trávě, pak se přesunuli  mezi lidi, ale přece jen trochu bokem.  Z řady vybočují homeless junioři.  Slibný dorost. Parta tří čtyř rádoby ostrých mládenců s dosti divokými  psy. S oblibou si berou na mušku pejskaře a jejich čtyřnohé miláčky. Vypouštějí na ně své zabijáky.

Jdu před polednem z tenisu. V batůžku propocené triko a špinavé ponožky. Jsem celkem spokojený. Set jsem uhrál - debakl se nekonal. Sotva se vleču, nohy bolí a celé odpoledne se budu dávat dohromady. Nevím, jak vylezu do třetího patra. Zítra jdu  nanovo.

Spokojená je ovšem i štíhlice-somračka. Posedává na prvním schodu u kostela a usrkává pivo, kouří cigaretu. Hodí po mně okem a znechuceně se odvrátí. Dnes mne už nepotřebuje.

Den se nám oběma vydařil.

 

 

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora