Kam došel kůň a co bylo potom...

čtvrtek 21. srpen 2008 19:22

Co si nalhávat? Po padesáti a více letech z převalujícího se oceánu paměti porůznu vystupují jen izolované ostrůvky někdejší  reality, navíc v neurčité a rozmazané podobě. Marně se tak snažíš vybavit si kulisy, v nichž se odehrávalo tvoje dětství - interiéry pokojů a bytů, tvary a barvy jednotlivých věcí, vůni, co se šířila kolem. Z předmětů,  jež mi dodnes utkvěly, vyniká na zeleno natřený papoušek se zatočeným ocasem, jenž se houpal na kruhové hrazdičce u nás ještě dlouho potom, ale třeba také tmavě modré modely letadel německé Luftwaffe z těžkého, tvrdého dřeva. Musel tam ovšem také někde být houpací kůň - nasvědčuje tomu dochovaná fotka - sedím na něm a tvářím se velmi suverénně (později podle této fotografie vznikl i obraz a dodnes visí u nás na zdi). Ostatně koněm - živým, s okovanými kopyty, sedlem, ohlávkou a vytrvalým i obratným jezdcem - to všechno začalo. Ale berme to postupně a hlavně nechvátejme..

 Je válka (protektorátu zdánlivě vzdálená) a je tu  malý nájemní byt v rohovém  domku v Ječmínkově ulici. Protože jsme v Prostějově, živí se majitel  celkem pochopitelně  krejčovstvím (říkalo se, že má docela dobré vztahy s Němci). Matka pochází z Drahan, kde se jako v jiných obcích stejnojmenné vysočiny šily vesty a dovážely do  blízkého Prostějova - v zimě cestou tam třeba i na saních (někdy jsem zde na návštěvě začisťoval knoflíkové dírky a pil  bílou kávu s nadrobeným chlebem). Naproti domku přes vozovku strmí do výše (měřím tehdy tak  metr)  zeď jezdeckých kasáren -  před válkou tam u jízdy sloužil otec a na jedné z cvičných vyjížděk se i s koněm a svěřenou četou  zastavil v Drahanech a výsledkem bylo nastartování tohoto příběhu. Kdyby kůň zchroml nebo odmítl poslušnost a do  vsi nedojel, byl by to příběh jiný a jiným napsaný či ještě spíše nenapsaný vůbec.  Po Mnichovu  z armády propuštěný  voják snad uvažoval i o útěku k některé z našich formujících se zahraničních jednotek, ale nakonec (možná i kvůli mně) zůstal a válku přežil jako dělník v továrně Tělník. Z mlhy nevědomí vystupují dvě konkrétnější situace. Táta (na rozdíl ode mne řemeslně zručný) opravoval eletrické vedení - v domku byla zavedena elektřina, i když ještě bývala po ruce i  petrolejová lampa se skleněným cylindrem -, na kluzkém povrchu mu sjel žebřík a on spadl z dost velké výše na dláždění dvorku. Skončilo to ošklivým zraněním na ruce a úlekem nás všech. Druhý rušivý  moment - jsme s mámou na stole a křičíme a někde dole zmateně pobíhá úplně malá a jako my bezmocná myš. Křičí i táta - ovšem na nás. A ještě přídavek - stojíš  na schůdkách k půdě a se zakloněnou hlavou se díváš upřeně nahoru -  na modrém nebi bez mráčků (tak si to přesně pamatuji) se leskne letoun a zdánlivě se nepohybuje.  Pak přišly poslední dny války, je mi šest let. Jdeme na návštěvu, nudím se a  vždy popoběhnu kousek dopředu. Už jsem se hodně vzdálil od rodičů a nad nedělně vylidněnou ulici najednou  nalétává stíhačka a postřeluje ji po celé délce z palubního kulometu. Mně se jako zázrakem nic nestalo, ale poblíž je rybník a u stavidla leží mrtvý.  První mrtvý mého života. Je přikrytý kabátem. O pár dnů později se výpadovkou ven z města po jednom  či v  neuspořádaných hloučcích unaveně sunou němečtí vojáci. Tisknou se skoro až ke zdi a vypadají neškodně. Přes ty pušky na rameni  a další zbraně ve vozech z nich nejde strach, kolem spousta okounějících zevlounů si tu a tam neodpustí neuctivou poznámku. Hodně potichu. Hned potom však přišlo bombardování a trvalo tři noci. Tu první jsme hazardérsky strávili ještě v našem bytě (nebyl v něm sklep, jen v kuchyni příklop nad  vyzděnou jámou) a málem se nám to nevyplatilo.  Domek se otřásal v základech a v oknech řinčelo sklo.  Zkušenosti s válkou jsem neměl žádné (naštěstí jsme jich nikdy moc nezískal), a  proto mi to asi připadalo jen jako mimořádně silná bouře se světelnými a zvukovými efekty. Přes den jsme se spěšně  přemístili ke strýci a tetě a další noc přežili v jejich  pevně stavěném sklepě. Na zahradu tam tehdy mezi květáky a kedlubny dopadla bomba, být to o kousek blíž.. Poslední noc války mám spojenu  s  majestátní budovou (v mých očích tehdy) a množstvím lidí, kteří spí porůznu ve velkém sále na podlaze. Nic mimořádného se však už nestalo a ráno se všichni rozešli. Začínal jiný život.  Byl konec války - alespoň v Prostějově. Příjezd Rusů a oslavy osvobození s tím spojené jsem nijak zvlášť neprožíval. Alespoň si nic konkrétního nepamatuji.  Zato se mi vryla do mysli scéna o pár dnů později. Němečtí vojáci  byli pryč (otec už zase jako voják doprovázel oddíl zajatců dále na sever) a hned za rohem vystrašení kolaboranti (to slovo jsem tehdy ovšem neznal) s páskami na rukávech nosí před břichem v natažených a prsty propojených rukách  dlažební kostky. Někdo jim na ty tři čtyři  spodní přidává další a  muži klopýtají a padají. Dav kolem gestikuluje a nenávistně křičí. Možná došlo i na facky. Příliš jsem to nechápal. O kousek dál u kostela se mezi hroby vrší čerstvě vykopaná hlína a povalují se kosti. Mnoho kostí. Pospíchám pryč.. Ve výkladní  skříni velkoobchodu na hlavní třídě tehdy vystavovali zvláštní obraz a často si ho prohlížím - byl na něm Masaryk (o jeho pohřbu nám hodně vyprávěla paní učitelka - chodil jsem už do první třídy), při pohledu z boku jste však viděli z jedné strany Beneše a z druhé pak Štefánika. Rozloučením s rodným Prostějovem pro mne byla volební kampaň v roce 1946. Samozřejmě jsem se v politice nevyznal (to občas platí dodnes), ani mne nezajímala, ale docela mne bavilo mazat na chodníku červenou barvou vyvedená čísla a případně je přepisovat. Žádné ze stran, jímž patřila tato čísla,  jsem přitom nedával přednost. Už tehdy jsem je poctivě střídal.

A náhle a pro mne nečekaně je tu jiné severomoravské město. Klidně to může být Šumperk. Stěhujeme se s matkou i s nábytkem (a dřevěným papouškem a jeho oblíbenou kruhovou hrazdou) za otcem, jenž  zahajuje - teď už u pěšího vojska - bludnou pouť po vojenských posádkách. První ze dvou našich tamních dobrých adres  znamenala byt  z poloviny zaplněný  harampádím po předchozích obyvatelích. Že to byli Němci, dosvědčuje nevelká sbírka mincí, dvě tři alba známek i  ohmatané zeměpisné atlasy. O mince a známky mne brzy ochotně připravili starší kamarádi (výměnou za dočasnou přízeň), jež jsem si porůznu našel (či k tomuto účelu spíše oni mne), a do map jsem zakresloval inkoustovou tužkou nové hranice států (měl jsem na své zeměpisné fantazie svým způsobem právo - v atlase byly totiž zachyceny Hitlerovy vojenské výboje a jeho "nová" Evropa). Idyla netrvá dlouho. Máš svrab a dole v prádelně tě napařuje matka, pak tě čímsi pudruje a ležíš na zahradě (je teplo, poletují vosy a za plotem se procházejí mladé jeptišky). Na prostranství poblíž postává mlčící hlouček lidí s napěchovanými kufry, i oni na rukávech kabátů bílé pásky a jako by na něco čekali. Jsou to Němci a brzy je odvážejí neznámo kam. Posloucháš pravidelně rádio. První, co si z té doby pamatuješ, je  reportáž z popravy K.H.Franka. A o rok pozdějí mistrovství světa v hokeji v Praze.  Rok 1948 nás už  zastihuje v novém a větším bytě ve skupině činžáků na okraji města. Máme  na bytě dva postarší studenty průmyslovky a později ještě jednoho v mansardě nahoře pod střechou. Stojíme s nimi nezvykle všichni v kuchyni a na kredenci je rozhlasový přijimač - posloucháme přenos ze Staroměstského náměstí. Je únor a hovoří Klement Gottwald. Má úspěch - dav bouří a tleská. Občas se u nás zastaví strýc. Je mu právě třicet let, je to sedlák z Hané a v Šumperku opožděně odsluhuje vojnu - je v uniformě, procvičuje si  u nás  se smetákem pořadové cviky se zbraní a otec mu odborně opravuje pozice a polohy. Uběhlo jaro, léto a je září - začínáme zase chodit do školy. My kluci křičíme na trávníku - je třeba z plných plic vyřvat dopolední otravu a nudu (kupodivu nebál ses učitelů, bál jsi se rybího tuku). Z otevřeného okna je slyšet rádio. Hraje vážnou hudbu. Z domu vyběhne mladík a vlepí každému pořádný pohlavek.."Neřvěte, pitomci,..zemřel prezident Beneš..".

Ty rány padly právem a rozhodně pro mne nebyly poslední..

 

 

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora