"..do výšky volím pád.." aneb proč u nás skáčou z okna básníci..

úterý 8. červenec 2014 14:20

Koncem června roku 1951 vydává básník Konstantin Biebl sbírku Bez obav a pak více jak tři měsíce čeká na kritické odezvy. Je v nejednoduché situaci. Je mu 53 let a trápí jej nemoc (pankreatida) a zároveň čelí nepříjemnému pocitu, že ve své uliční stranické organizaci nebyl prověřen (jednalo se o nedorozumění), a to nebyla tehdy legrace. Dvanáct let nevydal žádnou básnickou sbírku. Momentálně sice nemá nouzi o inspiraci a verše doslova chrlí, ale on a ještě vice V.Nezval a J.Seifert jsou terčem tvrdých útoků ze strany radikálních neumětelů z nastupující básnické generace. 1. října 1951 umírá na infarkt přímo na ulici jeho přítel a teoretik meziválečné avantgardy Karel Teige (zhruba o rok dříve popravili po politickém procesu Záviše Kalandru, rovněž člena předválečné skupiny surrealistů).

18. října se objevuje v Tvorbě úvodní část článku Teigovština - trockistická agentura v naší kultuře. O týden později je tu konečně recenze Bieblovy sbírky. Kritika je celkově kladná a autor M. Sedloň oceňuje politickou angažovanost nových básníkových básní. Shodou okolností je na stejné stránce i pokračování stati o nebezpečí teigovštiny a vedle ní dílčí výhrady proti Bieblově poezii (vynechávání interpunkce, složitá metaforika).. V tom rozpoložení, jakém byl, si Biebl samozřejmě nejvíc všiml kritických poznámek a především umístění článku vedle Grygarovu pamfletu proti Teigemu a spol..Právě tehdy totiž básník podléhal stále víc pocitům popsaným v dopise příteli: "Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech.." Nebo jinde: "Nějaký člověk si v tramvaji ke mně přisedl a upřeně mě pozoroval. Beze vší pochyby byl to fízl. Cestou od stanice sem jel za mnou motocyklista. Určitě mne stopoval." Zjitřená básníkova představivost jej vrhala do nezvládnutelných krizí. A jako z udělání nebyli poblíž jeho zastánci a také přátelé na vysokých postech - Taufer i Štoll. Byli s delegací v Sovětském svazu..Jiným - třeba Nezvalovi - nezavolal a nesvěřil se..

S rozbolavělým nitrem Biebl odjíždí na týden do svého rodiště Slavětína. I tam mezi blízkými má však pocit, že je sledován a nenachází klid. Do Prahy se vrací v pondělí 12. listopadu..Tentýž večer je viděn na přednášce sovětské malířky Jablonské..("Pozdravili jsme se a von stál a nepřirozeně se usmíval..," vzpomíná Štern. A pak ještě v restauraci u Šupů jej zahlédl jiný svědek:"Biebl seděl tak jako zamlklej, díval se dolů, nemluvil..").

Později ve svém bytě (bydlel sám bez manželky, nesnášel tu přítomnost jiné osoby) otevřel okno ve třetím poschodí a skočil dolů. Kdysi se svěřil, že smrt pádem nemůže být zlá. Jednou v autě při nárazu na hlavu ucítil jen lehké zapraskání, než upadl do bezvědomí. Jak to bylo tentokrát, už nemohl povědět..

Bezprostřední svědkyně básníkova skoku Vladimíra Sikáčková líčila scénu, jak ji viděla zezdola: "Co to letí? Hmota..Padal jak panák, nohy u sebe, ruce, hmota. Dopadl na nohy. Při dopadu jako by se  nohy zlomily. Asi 1m od chodníku.."

Z dochovaného chorobopisu: "Dnes asi v 22-23 prý skočil v sebevražedném úmyslu z okna III. poschodí. Bližší údaje nemohou průvodci udati, ani totožnost nelze bezpečně prokázati. Při příjezdu na ambulanci stav zraněného velmi těžký. Je částečně při vědomí, nezřetelně šeptá, jen tu a tam je některé slovo srozumitelné, ale smysl slov nelze postřehnouti. Leží na zádech, dolní polovina těla je nehybná, horními končetinami pohybuje a snaží se rukama neklidně uchopiti ruce okolostojících....V 23,45 zjišťujeme smrt.."

Tehdejší nekrology hovořily úplně jinou řečí: "Konstantin Biebl padl uprostřed boje, stoje v první linii zápasu za socialismus a za mír" (MF 15.11.1951)

 

 

 

Stejnou dobu a její dramata prožíval úplně jinak básník - později světoznámý prozaik - Bohumil Hrabal, jenž posléze v pokročilém věku ukončil život skokem z okna. Byl o 16 let mladší a tehdy na počátku padesátých let v literatuře prakticky neznámý. Teprve se umělecky i lidsky hledal a profiloval. Prošel řadou povolání. Své zapříčinila válka a protektorát..Do uzavření vysokých škol v roce 1939 stihl 8 semestrů práv. Zbytek válečných let se pohyboval především kolem železnice jako traťový dělník a po příslušném kurzu i jako elév a pak i výpravčí. Po osvobození dokončil studia i s diplomem a titulem doktora práv. Příliš jej ale v praxi neuplatnil. Necelý rok pracuje jako pojišťovací agent v Živnostenském fondu. Objíždí živnostníky a sjednává s nimi pojistky. Po krátké pauze se stává obchodním zástupcem firmy Klofanda a nabízí drogistické zboží, galanterii a hračky. Přichází však přelomový rok 1948 a on pak pomáhá likvidovat právě tuto znárodněnou firmu..V rámci akce náboru 70 000 úředníků do výroby odchází na brigádu jako pomocný dělník do kladenské Poldiny huti..

Sám tento radikální zvrat vysvětlil paradoxem, že "se trestá, aby se očišťoval" a "je na dně, aby hleděl vzhůru"..Nádavkem k přelomovému kroku v zaměstnání patří i radikální změna bydliště..

Později podotýká: "Ta Libeň, ta stará Libeň se v mém životě zjevila jako záchranný pás. Musel jsem dát sbohem nymburskému pivovaru, městečku, ve kterém se zastavil můj čas, kdy jsem zůstal docela bezradně stát, kdy jsem nemohl dopředu ani nazpátek, kdy jsem jednoho zjistil, že tak, jak žiji, nelze žít dál. A tak jsem opustil krásný byt o čtyřech pokojích, vystřídal několik pražských podnájmů, bydlel jsem v ubikacích na Kladně, až jednoho dne mi řekla moje setřenka Milada, že v Libni Na Hrázi je na dvoře prázdná cimra, bývalá kovárna, že za padesát korun by mi majitelka pronajala prázdný pokoj".

Skromné bydlení občas sdílel s přáteli stejného či podobného zaměření. Především s výtvarníkem Vladimírem Boudníkem (v roce 1968 sebevražda) a svérázným básníkem a filosofem Bondym, ale bylo jich kolem něj více. Tehdy z nich vzniká a krátkou dobu existuje skupina Libeňští psychici. Hrabal však přesto zůstává spíše solitérem..Později o sobě prohlásil: "Jsem pouze výsledkem odložených směrů.."

10. července 1952 byl zasažen utrženými částmi sázecího jeřábu do hlavy. Šest měsíců se léčil. Vzpomíná na to po svém. "Za půl roku už jsem byl doma z Vráže a zjistil, že se mi teprve teď, po té prasklé lebce, začíná psát..Ovanula mi peruť imbecility a já ji využíval a dokonce někdy zneužíval..Měl jsem šitou hlavu, když zase šel jsem do práce, tak ten samej jeřáb se zase utrh a mistr Renda mi povídá: "Hele, Hrabal, seber si to a jdi vocaď, nebo nás tady doflákáš všecky.."

Paralelně s tím píše básně ovlivněné surrealismem. Připravil několik básnických sbírek, jež z objektivních důvodů nevyšly tiskem. Na počátku okupace Dni a noci (1939), Obrázky bez rámu (1940) a po válce Ztracená ulička, která v roce 1948 čekala na vydání soukromým nákladem v Nymburku, ale po Únoru sazbu rozmetali (vyšla v roce 1991).

Drsné prostředí mezi dělníky, dobrovolnými i nedobrovolnými brigádníky a třeba i vězeňkyněmi přispívá, jak vlastně chtěl,  k proměně jeho umělecké výpovědi a především k transformaci z básníka v prozaika..V době procesu se Slánským vzniká jeho známá  povídka Jarmilka a následují další, v nichž se vyrovnává se zážitky z Poldiny huti. Přepisuje řadu svých původně básnických textů. A v neposlední řadě se nechává inspirovat vyprávěnkami svého rázovitého strýce Pepina. Výsledkem je rostoucí ohlas jeho prozaických textů, jež nejprve kolují mezi přáteli a o pár let později se jim dostává  knižního vydání pod názvem Perlička na dně. Následují, jak půjdou léta, knihy další a sláva doma i v zahraničí..

 

Společenský převrat v roce 1989 ho zastihuje v 75 letech věku. Dostává se mu společenské uznání, zprvu cestuje i do zahraničí a o překot se vydávají jeho knihy a najednou je jich na knižním trhu až přebytek a místy leží na pultech (pamatuji si to). Rok předtím je stržen dům Na Hrázi. Umírají přátelé, zemřela mu manželka Pipsi i bratr Břetislav. Najednou se ocitá sám. Zbude mu stolní společnost v hospodě  U tygra a pravidelné cesty na chatu v Kersku, kde vznikaly jeho nejlepší texty (už skoro nepíše), a kam nyní jezdí krmit kočky. Pohybuje se v uzavřeném kruhu a stále hůře. Na svůj předchozí životní styl je údajně neuvěřitelně zdráv, ale přesto je trápen čím dál více problémy s páteří a špatnou a nejistou chůzí. Začíná být nevrlý a nerudný ke svému okolí.

Zástupci města Nymburka, které mu udělilo čestné občanství k jeho 77. narozeninám, se s nedobrou potázali. "A ano! Velice jsem urazil úředníky města Nymburka, kteří mi přišli nabídnout diplom a čestné občanství a já jsem je poslal do prdele, protože jsem byl pořád a jsem na hlavu a daun a na mělčině..A defilovaly mi legie mých přátel a novinářů, kteří dopadli zrovna tak jako představitelé mého kdysi milovaného města Nymburka.."

Po osmdesátce bylo ještě hůře. V nemocnici na Bulovce se loučil s návštěvami pár měsíců před smrtí - "to je konec, odtud se nedostanu, ladím se k smrti, nejlíp by bylo skočit z okna.." K posledku si platil pobyt v nemocnici čtrnáct dní dopředu. Ještě se setkal s režisérem Menzlem.."Naposled jsem ho viděl na nemocničním lůžku s bolestmi, ale usměvavého. Přinesl jsem mu láhev vodky s příznačným názvem. Jmenovala se Stalinovy slzy."

3. února 1997 po 14. hod. byl nalezen mrtvý  po pádu z okna v pátém patře nemocnice..Údajně to bylo při krmení holubů..Podle Tomáše Mazala, jeho přítele, si pravděpodobně klekl na umakartový stolek, vyklonil se a "mlaskl si na koně smrti" (tu formulaci použil sám Hrabal při řeči nad hrobem přítele Boudníka, jenž se v roce 1968 oběsil).

Bohumil Hrabal..

Mlaskl si na koně smrti...

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora