Nenáviděné řemeslo, po němž se stýská...

neděle 6. červenec 2008 17:39

Přiznám se, že v důchodu prázdniny už tak intenzívně neprožívám. Asi proto, že je mám vlastně stále - jen jich přede mnou není tolik co kdysi - zato je těch dnů prázdna a volna souvislá řada a její konec nebude dán výnosem ministerstva školství.  Jeden profesní život a tři čtyři štace. Nejdříve jako novopečený pedagog na záskok a jaksi na rozkoukání mezi mladé učitelky a ještě mladší žáky darebáky. Na nedalekou vesnici přijedou jak já autobusem (ty kantorky), sednou ve sborovně ke stolu, otevřou kabelku a velmi pomalu, ale zručně a s rozmyslem se šminkují. Rozevřeš noviny a přemýšlíš kvůli komu vlastně ta paráda? Že by kvůli mně? Či starému reumatickému řediteli? Jezdíš tam občas rodinným trabantem a umíš to s ním dokonale - jednou dojedeš i se zataženou ruční brzdou, jindy na prázdných pneumatikách. Je jaro 1969, ve vsi se povídá o náklaďáku s ožralými sovětskými vojáky, kteří se tu vybourali a smetli i naše lidi. Zůstal tu křížek u pankejtu..

 

Pak dvě menší města. Nejprve  na kopci , ale pod náměstím pěkně do široka rozpláclé stavení - něco mezi hradem, zámkem a pevností - s mnoha vchody, přístavbami, v němž jsem pět let radostně bloudil a vždycky potkal někoho zajímavého na kus řeči. Učím tu češtinu a v podzimních měsících i sbírání brambor. Z jednoho okna vidím  zasněžený hřeben Hrubého Jeseníku. Při diktování se rád tím směrem dívám..Mezi učni  právě koluje zbrusu nová deska ABBY s lesklým obalem. Koukají z něj dva napucovaní panáci a dvě zmalované fifleny.    "Chtěl jsem funkcičku a dali mi funkci",  říká plačtivě i chlubivě ředitel a já mu píšu projevy k významným výročím jak přes kopírák. Jen měním úvodní odstavec a připojuji patetický závěr.  Později je, jak ředitel  stranicky avansuje ,  i přednáším s  poklesnutím hlasem na správných místech. Mám totiž hříšek..V mých papírech prý leží jako odjištěná nálož  dopis  s udáním, že jsem ve dnech po 21.srpnu 1968 u nás v okrese obracel silniční směrovky ( tak mi to s tragickou tváří líčí nejbližší představený i s nejasnou charakteristikou pisatele - prý se prohlašuje za mého kamaráda). Bohužel, neobracel, neboť jsem srab a technicky bych to nezvládl. Je konec února. Vlak  nabral  velké zpoždění. Zkracuji si cestu a jdu z nádraží po pěšině podél trati. Čtu si  novou Agathu Christie a šourám se dost pomalu a někdy i  zastavuji  - jsem totiž zvědav, kdo je vrah.  Až konečně  dojdu (čekají na mne v kulturáku i s hosty z okresu) a  přednesu slavnostní projev k Vítěznému únoru. Mám - jako ostatně vždy - úspěch a na potlesk říkám, "děkuji". Ještě jednou, "děkuji..". Ředitel mne zpraží: "Nebylo to nejhorší, ale příště neděkuj..Já tě taky neděkuju.."".Kolega tělocvikář, fešák s vousem a uhrančivým pohledem,  zahajuje pasivní resistenci a  odstěhuje se ze sborovny na balkonek nad tělocvičnou. Přerušil s námi prostě styky a nebere nás na vědomí. Včetně ředitele. Nečte oběžníky. Do roka ho vyhodí. Dnes je to velkopodnikatel v oboru realit...

Po pěti letech se propracovávám o něco blíže, zhruba do poloviny vzdálenosti k domovu.  Už to není ve vlaku  na tenkou knížku, ale na noviny. Dvoupodlažní školní budova s internátem i jídelnou. Něco na způsob jednotná škola. V horním patře  jak o život křičí učitelky ze základky, my  promovaní středoškolští pedagogové bojujeme dole mlčky a s přehledem  a vesměs  nad žáky na body a na známky vítězíme. Jako třídní dostávám na rozjezd holky z východního  Slovenska (staví se tam fabrika a my pro ni školíme kvalifikované dělníky). Učíš je češtinu a sem tam jim něco rozumíš. Když je nejhůř, vztyčí se v poslední lavici vysoká černovláska typu chmelová tyčka a zaburácí: "TYCHÓ!!" Tehdy zmlknu i já. A někdy  jen já..  Z okna vidím  hlaveň pušky a chlapy v šedých mundurech. Neleknu se, vždyť je vídám už týdny a bojím se jich méně než ředitele. Mukli z Mírova staví hned vedle městský bazén. Pozemek je oplocen a v rozích stojí strážní budky. S vězni máme stejnou stravu z naší školní stravovny a skoro i osud.  Ovšem mimo výuku jsme  na svobodě. Relaxuješ, kde můžeš a jak můžeš. Vytažené spodní šuple a na něm moje nohy o přestávce mezi výukou. Ve volných hodinách se dokonce natáhneš na stůl nebo vyběhneš na sousední kurty pilovat údery, především voleje. Činíš tak i v zimě. Jednou vejdu do sborovny v nepravou chvílli podívat se na rozpis suplování a zde právě probíhá přísně důvěrná schůze strany. Druhý den ráno šéf zdlouhavě vytahuje ze složky dopis od mého údajného kamaráda, významně na něj klepe tlustým ukazovákem a říká: "Byla to od tebe provokace.." Je to obrovský chlap, zasloužilý učitel a  cukrovkář. Na běžný provoz potřebuje  dva tři litry vína denně. Říká se to. Chodí mu pro ně vrátná do samošky...

 Z malých smrčků u trati vyrostl časem mladý les a z těch, co jsem učil a  asi nenaučil,  plešatí strejci  a tlusté tetky. Někdy je potkáváš.. A  přece stýskalo se a stýská po nenáviděném řemesle. Po dojíždění vlakem. Po  stále stejných  obličejích neznámých lidí  v kupé. I kolegyně bývaly stále stejné a přece denně jiné. Večírky ve škole i daleko za městem. Čekání na autobus, když na nás s odvozem z pole zapomněli. Čekání na vlak, který třeba někdy nepřijel. Hlt režné z láhve uschované za knížkami. Staré propisky na desce psacího stolu. Pochválit někoho, napsat jedničku a tajně si říci, to bych v jeho letech nesvedl. Tak hloupý jsem nebyl ani já - pomyslet si nad listem popsaného papíru.   

Sedět ve třídě za stolkem a ty mladé hlavy míti zase před sebou..     

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora