Město, ze kterého jsem neodešel.

neděle 22. červen 2008 18:50

Je po Štědrém dni roku 1957. Padá sníh, trochu se lepí a je ho po kotníky (tak si to teď po padesáti letech z matných vzpomínek kýčovitě maluji). Pomalu končí Vánoce. Mé poslední dny ve šluknovském výběžku, tom zvědavém uchu na hlavě Čech. Stěhování zpět na Moravu jako specielní dárek pro rodinu v exkluzivním balení špeditérského vozu.

Rumburk!

Už jsem pak v něm nikdy nebyl a už v něm nikdy nebudu a přece je to město, ze kterého jsem neodešel. Je v něm otřískaný třípatrový barák na hlavní třídě. Po chodbách tu bloudí a svou sestavu prostných předvádí pan Bílý. Z uší a nosu mu rostou chlupy, má špinavý límeček u košile a divoký výraz trosečníka. Šermuje nebezpečně rukama a vyráží nesrozumitelné zvuky. Předstihl dobu - dnes by to byl špičkový bezdomovec s pravidelnými korunovými příjmy. Jen s obtížemi si vybavuji jednotlivé pokoje bytu a proměnlivé konfigurace vnitřního zařízení. Patřila k němu pilinová kamna značky Satan a každé jejich použití bylo malým dobrodružstvím. V předsíni visí na hácích moje nové kolo.

Kuchyň. Zde jsem přes zimu v dvojích teplákách poklusem na místě a s pomocí švihadla shodil 15kg váhy, abych je už nikdy úplně nenabral. To jsou ty nenahraditelné životní ztráty. Vidím obličej v mlze potu v zrcadle před sebou. Měřím si obvod v pase krejčovským metrem. Už jen 83cm a dál to nepůjde. Píšu pitomé básničky. Z třetího patra mám dokonalý přehled o světě. Rozvedená paní z bytu pod námi si v létě na balkoně opaluje jednu část těla za druhou a žádnou nevynechá.Je to poučné a napínavé. V domě naproti přes ulici dvě karyatidy s kamennými ňadry trpělivě a zadarmo zvedají portál banky. Stoje za záclonou - připravený také vyrazit - jsem vždy ráno sledoval procesí školáků váhavě se sunoucích od nádraží do některé ze škol. Byla to každodenní přehlídka zmařených nadějí. Jen nejasně se mi teď míhá před očima těch pár ulic, unikají mi ale obrysy a fasády sousedních domů. Tuším kradmé pohledy, pohyby, gesta. Malé nenávisti, velká přátelství. Shluky budov a zdi. Jsem to já a mých tehdejších osmnáct let. Dva tři obchody. Tady kupuji za 3O haléřů noviny. Tady zase nikdy nic. Strašlivý jekot trubky o pár kroků dál ohlašuje, že v prodejně gramodesek se zas přehrává Třešňový květ. Marně však teď z paměti lovím barvy těch bezbarvých let.

Šatna u tělocvičny. Mluví se hlasitě a na přeskáčku. Cosi o XX.sjezdu. Někdo říká Chruščov. Přátelsky se tam boxuje, ale rány dopadají tvrdě a s plesknutím. Ty taneční se dají přežít - v naší ulici je kino, hrají bulharské filmy a rumunské taky. Říkám, "Smím prosit..", ale neprosím. Jsme na chmelu. "Story zandej, rum dej pít.." zpívá kdosi nad poloprázdným věrtelem čistou českoangličtinou. Zde se dozvídám od otce, že odchází z armády (to kvůli němu a jeho vojenské kariéře-nekariéře jsme se stěhovali do severních Čech a s námi i černá slepice, jež pak už nikdy nesnesla vajíčko). Rozbíjíme stany na Šumavě. Je krásná a voňavá a pro nás náctileté plná nástrah. V Národním divadle v Praze hrají Loupežníka. Třídní se ve vlaku ještě více seznamuje se svými žákyněmi. Jindy zase běžíme podél potoka. Tělocvikář mačká stopky. "Jsem Lexa!Lexa!", třískne rťutovitý mužíček křídou o tabuli a píše své jméno velkými tiskacími písmeny. Učaroval mi jeho temperament a především salto vpřed skočené vysoko a s rozběhem  na školním dvoře. Tři řady starých lavic. Na jejich vrásčité kůži vyrážejí mateřská znaménka vzorečků a monogramů. Ohlédneš se a vidíš ji a dnes už vlastně nevíš kterou. A možná je to tak dobře. Ty názvy kopců kolem! Strážný vrch! Dymník! Dávno vyhaslé sopky v krajině, kde se ve mně bouří všecko. Myslím na nesmysly. Deskriptiva je předmět o prostoru, v němž se nechci a neumím pohybovat. Prchám z něj, pokud mohu, ale vyučující má krásnou dceru. Neomluvené hodiny a druhý stupeň z chování jsou výsledkem mého snažení.

To vše je ale dávno pryč a strašně daleko - za devatero horami a za padesáti lety. Lituji a zároveň je mi to nějak podivně jedno. Přesto se dnes ptám, kde jsou všechny ty mladé tváře spolužáků, ta zářivá pleť křtěná pubertou. A proč už dozněly jejich hlasy? V seznamu třídy kdosi brutální rukou vyškrtává jméno za jménem a  až zmizí poslední, náš třídní služebně někde vysoko nahoře zaklapne notes a přijde definitivně o příplatek za třídnické práce.

 

 

 

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora