Jistota nejhoršího..

úterý 15. duben 2014 13:57

Někde úplně vespod a hluboko uvnitř vězí ve mně poznatek (řekněme rovnou mantra), jenž bych pojmenoval jako "jistota nejhoršího". Formulaci jsem kdysi vyčetl v názvu knihy Jana Zábrany, a přestože se můj život odvíjel relativně harmonicky (ještě tak vydrž, brácho živote) a k depresím nemám sklony, vím, že je to nejpřesnější vystižení toho, co je a co bude. Vracívám se občas k Zábranovi - k jeho vtíravě magickému zaklínadlu, ale také k četbě deníků, jež si psal a jež byly ve dvou svazcích vydány pod názvem Celý život a v roce 1992 získaly označení kniha roku v prestižní anketě Lidových novin. Dodnes jsou ve svém žánru uznávány za mistrovské dílo a autor počítal s jejich pozdějším uveřejněním, což se také i stalo.

V životě dospívajícího Jana Zábrany nastal v roce 1948 zásadní zlom. Z nadějného středoškoláka z tak zvaně lepší rodiny (otec starostou Humpolce) mířícího k maturitě a později k dalšímu studiu, případně k dráze spisovatele (brzy začal psát dobré verše) se stává v několika měsících a pak i letech štvancem s cejchem nepřítele radikálně a bez skrupulí se utvářející nové společnosti. Oba jeho rodiče se po válce angažovali v národně socialistické straně (měli kontakty i s Miladou Horákovou) a nastupující lidově demokratický režim je smetl do dlouholetého žaláře, a to měli ještě v tehdy rozehrávané ruletě života a smrti docela štěstí.. 

Sám Zábrana uzlové body svého startu do dospělosti popsal stručně a výstižně: "Maturita květen 1950. Léto 50: brigáda na dole Hlubina v Ostravě (fáral na sedmé patro),4 semestry teologie v Praze 1950 - 1951 a 1951 - 1952. Koncem 4. semestru vyloučen na základě přípisu od státního soudu. Od srpna 1952 v Tatrovce Smíchov do června 1953. Od června 1953 do 27. října 1954 v Družstvu Smalt (červen 53 - srpen 54 v Radotíně, srpen 54- říjen 54 v provozovně ve Veletržní ulici, Praha-Letná). Od 27. října 1954 na volné noze jako překladatel."  

V denících se pak ke klíčovým zážitkům vrací v různých podobách a v různém rozsahu. Stále znovu je slovesně opracovává a reflektuje přitahován k nim velkou silou. Ty události mu utkvěly nesmazatelně v paměti a jejich odrazu v mysli se už nikdy nezbavil.   

 "Nejtragičtější bod mého života: 25. únor 1946, kdy jim voliči dali většinu hlasů a všechno tak rozhodli nebo alespoň strašně zjednodušili." (1973)

"Dnes je to třicet let, co v půl páté ráno zazvonila u našeho domu v Humpolci StB a po tříhodinové domovní prohlídce zatkli mámu." (1979)

"Na podzim 1951, když StB zatklo otce, matka už byla ve vězení dva roky, zapečetilo v domě všechny pokoje, kromě malé kuchyně, kde nic nebylo, a kterou nechali otevřenou, abych měl při příjezdu do Humpolce kde přespat, podařilo se mi stroj protáhnout z pokoje do kuchyně vyšupovacím servírovacím okýnkem, které zapečetit zapomněli." (1976)

"Když bylo mému otci 40 let, zastřelili mu za hedrychiády nejlepšího přítele. Pak dvakrát seděl v base, prvně zjara 1945 a podruhé devět let, od října 1951 do května 1960. Mně ještě nebylo 40 a šel jsem na hromadný pohřeb svých přátel - najednou byli všichni pryč. Najednou..A zůstal jsem vězet mezi rozloženými krysami (o deset let staršími) a skleníkovými floutky (o deset let mladšími), kteří nepřežili šok z roku 1968 a stali se z nich předčasní mentální starci, s kterými jsem si vlastně nikdy nerozuměl." (1971)


Krajní pesimismus, s nímž se pak Zábrana už provždy díval v čase dopředu, ale i dozadu, s postupem let nepomíjel, ba spíše narůstal. K tragickému životnímu pocitu se přidružily i komplikace zdravotní, jež způsobily, že jen o pár roků přežil svou padesátku (nejprve cukrovka a pak rakovina). Při všem tom duševním neladu a životním neštěstí pilně pracoval. Psal a především překládal - začínal jako postupně se profesionalizující překladatel. Přátelil se s podobně umělecky i politicky orientovanými mladými literáty - Škvorecký, Jedlička, Jungwirth a zprvu i Havel..

"Píšu si s hrobníkem. Poděbradským hrobníkem, panem Černým v Radotíně. Konečně korespondence, která k něčemu je. Která má perspektivu.." (1979)

"Nejlepší, co jsem na tomhle světě viděl, bylo nebe. Nejlepší, co jsem na něm slyšel, bylo ticho, a to nejlepší, co jsem na něm poznal, byla samota.." (1980).

"Mě tenhle stát od sedmnácti kopal do prdele z ryze rasistických důvodů (jako žida) jen a jen proto, že jsem se narodil a tedy - pro ně - pocházel z rodiny předem kádrově odsouzené k zatracení.." (1980)

"Oni se poučili. Samozřejmě ve svůj, nikoli v náš prospěch. Jestliže v roce 1950 věšeli ženské, bylo to něco, nač se nedá nikdy zapomenout, co jim zůstane na triku navždycky, s čím na ně mohl v 68. roce kdekdo vyrukovat. Dnes likvidují lidi administrativně - potichu tím, že je vženou do chronických materiálních starostí, tím, že je byrokraticky postupně vyhánějí z řady míst, která si likvidovaní našli .." (1973)

"Odsoudit vězně na pětadvacet let - to znamená konec. The end of Story. I když fyzicky přežije, vyjde z basy někdo jiný, troska..A co takhle odsoudit národ na pětadvacet let do kriminálu zvaného socialismus. Co zbude? A pětadvacet let už to trvá..(1973)

"Před šesti lety jsem se jednoho zářijového dopoledne sešel se třemi přáteli. Nikdo z nás už mladý tehdy nebyl, ale to dopoledne, kdy jsme seděli v Mánesu a pili bílé víno, nikdo nemyslel na stáří. Dnes je jeden v Austrálii, druhého spálili v krematoriu, třetí je v blázinci. Já jsem živ. Živ? (1973)

"Nejdřív ho popravit a pak si ho dáte na známky (myslel jsem si, když si ráno kupoval šedesátihalířovou známku, na které je Vlado Clementis.." (1973)

"Po Maďarsku už nic, už nic.
Po Maďarsku už nikdy nic.
Socialismus šibenic."  (1983)


Patřilo k paradoxům Zábranova života, že překládal hojně z ruštiny (zprvu ani neměl jiný výběr) a do SSSR zajížděl občas služebně i na rekreační pobyty. Přitom za vše, co se mu špatného stalo, vinil režim udržovaný tu pod patronací brutální síly této východní supervelmoci. Přesto se stal špičkovým překladatalem právě z ruštiny (postupně ovšem i z angličtiny a některých jiných jazyků). Neodevzdával přitom jen řemeslnou práci na výdělek, jenž také nemohl vzhledem k potřebám rodiny podceňovat. Naopak překlady oblíbených autorů do nekonečna vybrušoval. To se týká například Buninových povídek a Babelovy Rudé jízdy.

"Jak je to vlastně s těmi Rusáky, na které jsem věčně namíchnutý a které - některé - mám zároveň rád? Vím, jak je to: to, co je na Rusech dobré, je nejlepší na světě, co je na nich špatné, je nejhorší na světě (1974)

"Má hrůza nebyla ani z Ruska, ani z duše, ale z ruské duše.." (1978)

"Já jsem byl v Rusku třikrát a pokaždé mi tam ukradli čepici (vlastně ne, potřetí to byl klobouk). To nevrhá na ruské lidi nejlepší světlo. Spějou ke komunismu, čerti, ale touha po čepici je v nich silná.." (1973)


Jen občas si do deníku postěžoval: "Přeložil jsem už víc knih, než mnozí lidé přečtou.." (1976)

"Překládat poezii - to je jako líbat ženskou přes závoj.." (1977)

Poslední vlastní verše uveřejnil roku 1969 (v šedesátých letech mu vyšly sbírky se jmény Utkvělé černé ikony, Lynč a Stránky z deníku). S horšícím se zdravotním stavem se jeho zápisky obracejí mimo jiné i k pobytu v nemocnici.

"Vzpomínka, jak mi Marijka v zimě 1963 ve špitále vyprávěla, jak si sestry, s kterými slouží, vybírají při narkóze na operačním stole z mladých kluků, s kterými by pak, až se uzdraví, stálo za to chodit. Ovšem jen z lehkých pacientů. A mladých." (1973)

"Víš, co si lidé vykládají: Víš, že Praha bude přejmenovaná. Bude se teď jmenovat Chartágo" (1977)

"Co mu to klepe na víčka?
Šlak. Pepka. Malá mrtvička." (1980)

"Dál se budem budit uhranutí
úžasem, že my až naposled.
Čas jak dárek přistrčí nám lhůty
prošlé tehdy, nepotřebné teď.

Budem smutní, budem osamělí,
sami sobě chutnat jako med,
vděční, že už od smrti nás dělí
krátký život z dávnodlouhých let." (1981)


Svůj životní pocit Zábrana vypověděl dvěma slovy -  "jistota nejhoršího.." 

V tom, co po sobě v literatuře zanechal, je však ještě i jiná jistota.

Jistota díla hodně dobrého a v některých překladech u nás i nejlepšího.. 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora