Básník v pekle (Jan Zahradníček na Mírově a jinde..).

neděle 8. září 2013 09:56

Severomoravské městečko! Vidím to jako dnes..Ještě rozespalý cupitám a ťapu ráno od vlaku podél potoka (spíše strouhy) Mírovky a z druhé strany míjím řadu garáží ("Dobrý den, pane učiteli, tak jaká..") a pak zabočuji vpravo kolem krytého bazénu (stavěli ho i vězni!) k budově školy. Mám tam denně státem placenou práci. Učím češtinu a dějepis. Na podzim se na měsíc či dva přerušuje výuka, která ještě vlastně pořádně nezačala, s košíky a za traktorem pojíždějící vlečkou se dostaneme někdy až k bytelným hradbám státní věznice Mírov. Co chvíli zvedám oči nahoru k oknům s mřížemi. Na mezi stojí várnice s horkým čajem. Usrkávám z kelímku. Čaj je horký. Je lezavo a hřeju si o kelímek prsty. 

Řidič našeho autobusu není troškař a vyzná se. Zaplní úložný prostor bramborami pro sebe a svou rodinu (kdo nekrade, okrádá rodinu!) a předběhne frontu na svačinu. Na kurtech hned vedle školy (z okna v patře vidím, kdo právě hraje) je jedničkou dvoumetrový bachař z věznice. Jeho hafan pobíhá po náspu s vyplazeným jazykem a střeží pána. Ve večerní škole (jednou týdně tam za stolkem drobek poklímávám) se pokoušejí o maturitu mimo jiné i zaměstnanci kriminálu. Někteří jsou chytří a uspějí, někteří moc ne a občas uspějí taky. To městečko je s věznicí provázáno mnoha nitkami. Dodává za katr profesionální ostrahu a někdy i vězně..

V těch letech, na něž vzpomínám, ještě na Mírově nebyl na stravě a na bytě vězeň Kajínek a Gustáv Husák, tamní bývalý přísně střežený mukl, už byl pro změnu prezidentem a měli jsme ho ve třídách na zdi v rámečku a za sklem. Míval jsem ho u stolku kousek za hlavou a těžkou hlavu jsem si z něj nedělal..

A už dávno byl odtud pryč i básník Jan Zahradníček.

Pryč i ze světa..

Už nežil.  

Zemřel v pátek 7. října 1960, pět měsíců po propuštění z výkonu trestu. V autě, jež ho vezlo ve vážném stavu do špitálu (v autě seděla i básníkova žena Marie), se mu svezla hlava na stranu a najednou měl pěnu u úst..

 

Jeho matka za prvních 25 let manželství devatenáctkrát porodila (dospělosti se dožilo jen sedm dětí) a Jan byl dvanáctý v pořadí. Život se mu od začátku nevyvíjel dobře. Ve věku rok a půl spadl z půdy otvorem, kudy se podává nahoru vidlemi seno. Následkem pádu se u něj vyvinulo prohnutí páteře (na zádech měl hrb) a srdce pracovalo skoro ve vodorovné poloze. Krutý osud mu postižení částečně vynahradil  - dalo se to však vynahradit? - velkým básnickým talentem. Začal se prosazovat nejprve v časopisech a jeho knižní prvotinu Pokušení smrti pochválil i obávaný kritik F.X.Šalda.

Ženy mu nebyly v žádném případě lhostejné, ale dlouho je miloval jen platonicky. Měl u nich přece jen ztíženou pozici..

"Však já z pohledů několika žen svůj osud poznávaje,
 cítím, jak život u rukou mi usychá.
 Snad jsem měl býti alumnem,
 neboť se v truchlivost jak v  mnišské roucho odívám,
 padaje do ticha.."  (Má podoba)  

Jeho vyvolenou se nakonec stala Marie Bradáčová a on jejím vyvoleným. Dala je dohromady náhoda a vztah mezi nimi se vyvíjel pozvolna. Byla neteří literátovy bytné. Napsal jí pohled a ona se pochlubila spolužačkám lístkem od známého básníka. Obdivovala Zahradníčkovy verše a pomáhala mu s jejich opisováním. Známost se prohlubovala, i když rodiče i další příbuzní dívky byli zprvu proti. Marie se stala posléze učitelkou a učila v okolí Brna. Své lásce věnoval sbírku Pod bičem milostným. Svatba se konala 15. října 1945 a brzy na svět přišly děti..

Máš ráda spřežení ta vraná
borových lesů vzhůru podél cest,
nebesa nad nimi tak prudce zotvíraná
(ó milovaný, milovaná)
nemohou, nemohou než slavit vjezd
v ten pohled tvůj jak ona lemovaný
spřežením řas, jež světlo svírají,
co přes tvář tvou i přes zem, přes balvany
(ó milovaná, milovaný!)
sníh pleti neposkvrněné se rdí..!

Obzor, tětiva prudce napínaná,
pod ním kříž na kříž cesty lidské jdou,
usednout, Bože, tam, kde sluneční je strana,
(ó milovaný, milovaná!)
krok můj se setkal s tichou chůzí tvou. (Píseň) 

Neměl to lehké po válce, když se v emocích i chladně v české společnosti účtovalo a hledali se viníci předchozí národní katastrofy. V době mnichovské krize na podzim roku 1938 přišel totiž Zahradníček s myšlenkou návratu k svatováclavské tradici (viz pamflet Pláč koruny svatováclavské), což nakonec souznělo s oficiální linií protektorátní vlády a především Emanuela Moravce. Odtud nebylo daleko k poválečnému obvinění z kolaborace, jež se týkalo většiny katolicky orientovaných spisovatelů. Nepomohla mu ani spoluúčast při ukrývání rodiny plukovníka Svobody po jeho útěku z protektorátu do Polska a pak SSSR. Jestliže útoky na svou osobu tehdy jakž takž ustál, po únorovém převratu z roku 1948 bylo všechno mnohem nebezpečnější a jednalo se už i o životy a dlouholetá vězení zatýkaných.

V roce 1951 v dopise příteli konstatuje: "S tím Dantem se vleču a vleču, cesta se prodlužuje a času je tak málo.." Právě si totiž pohrával s Dantovou Božskou komedií a snažil se vylepšit klasický už překlad O.F.Bablera..Píše: "Chtěl bych ještě jednou, aspoň v korekturách, projít Peklem a zlikvidovat tam pokud možno všechna nedopatření, která jsem tam ještě nechal.."

Času bylo opravdu málo a peklo nedalo na sebe dlouho čekat a básník jím prošel důkladně a strávil v něm řadu roků. 27. května 1951 se narodila dcera Klára (předtím syn Jan a dcera Zdislávka). O tři týdny později zvonila u nich v bytě státní bezpečnost. Napoprvé jej doma nezastihla, ale o den později 14.června o půl osmé ráno ano. Rodinné štěstí skončilo..V prvním lístku z vazby ještě píše ženě chlácholivě: "O mne si starosti nedělej, vede se mi dobře a jsou tu na mne hodní."

Z katolicky orientovaných literátů, jak to bylo tehdy neblahým zvykem, byla uměle vytvořena protistátní skupina a chystal se s ní jeden jeden z dalších mnoha procesů. Příprava divadla pro veřejnost trvala celý rok, než byli obvinění vyslechnuti, příslušný referent sestavil scénář procesu a zatčení se podle něj naučili zpaměti vypovídat. O fyzickém i duševním stavu básníka těsně před soudním líčením máme svědectví od historika a básníka Zdeňka Kalisty, tehdy člena stejné protistátní skupiny pojmenované jako černozelená internacionála: "Působil dojmem chvějícího se listu, který každou chvíli nějaký závan větru může snést se stromu na zem. I drsní dozorci, kteří nás každého doprovázeli, byli zuboženým  vzezřením básníkovým dotčeni a přistrčili mu židli.." 

Básník byl nakonec odsouzen k trestu odnětí svobody, jak zní formulace, na 13 let. Během za mřížemi stráveného času střídal věznice i různá pracovní zařazení. Vzhledem k zdravotnímu stavu byl zaměstnán v tiskárně, knihovně i jako písař. Těšíval se na občasné návštěvy nejbližších i na dopisy. Podle vzpomínky spoluvězně měl "před usnutím povoleno mít u sebe fotografii svých tří malých dětí, synka a dvou ještě menších děvčátek.." I tuto fotografii mu časem odebrali..  

Nic ve vězení nepsal, neměl svého Kolínského jako Fučík, ale verše skládal (dokonce i rozsáhlé básnické skladby). Naučil se je zpaměti..

V přece jen převratném roce 1956 (kritika Stalinova kultu a dočasné "tání") byl osud Jana Zahradníčka a jeho druhů připomenut na sjezdu spisovatelů a zazněl tu požadavek na přešetření jejich případu. Bylo to koncem dubna a dva týdny předtím byl básník převezen na Mírov a figuroval tu pod číslem 1870. Vnímal to svým způsobem pozitivně jako příležitost k častějšímu dopisování se ženou a oceňoval také to, co vidí z věznice: "Dívám se na lesy jenom z okna, ale nedovedeš si představit a nikdo, kdo nemá naše zkušenosti, nemůže pochopit, co to znamená vidět zase pole a lesy a jak se potoky kroutí pod olšemi a stromy, kolébají se ve větru, vidět poštolky, čápy a muflony..Jsem rád, že jsem se dostal skoro po třech letech z Pankráce na jiný vzduch a do jiného prostředí, potřeboval jsem si už po tak dlouhé práci v tiskárně a knihovně odpočinout..Bylo by mi dobře, kdyby ten drahocenný čas neutíkal tak nadarmo bez tebe a bez dětí.." Jinde vzpomíná, jak se při přepravě z jedné věznice do druhé porouchalo auto a on i pár vězňů vystoupili ven a na chvilku se potěšili přírodou někde na okraji lesa..

"Posílal jsem ti pozdrav po měsíci,
jak oknem hleděl skrze mříž.
Mezi nás prostřena noc šelestící,
na druhém konci okno tvé, kde spíš.

Mezi nás prostřena noc červencová,
a na dně noci stromy ve vánku.
Větev za větví zvěstují si slova,
jež domov šeptá dětem do spánku.

Mezi nás prostřena ta šumná země,
zem smrčin, žit a potoků a střech.
Tak daleko, jak od tebe je ke mně,
i blízko tak, já cítím její dech.."

2.září 1956 sděluje v dopise: "Blíží se už zase Vaše návštěva..tentokrát vypadám opravdu pěkně a už jsem se dávno necítil se srdcem tak dobře jako teď..Vzpomínal jsem dneska, že Zdislava má první školní den, je mi jí skoro líto.."

K návštěvě však nedošlo a dcerka si moc školy neužila. Po požití jedovatých hub (muchomůrka hlíznatá?) zemřela 8. září nejprve Klárka a o den později přes snahu lékařských kapacit (přátelé básníka) i Zdislava. Přežil synek Jan, jenž houby neměl rád, a matka, na kterou jídla moc nezbylo. Po pohřbu byla zoufalá matka hospitalizována a na jednom nemocničním pokoji tu po dva týdny přebýval básník, jemuž byl přerušen trest. 25. září se vrátil zpět na Mírov (pořád číslo 1870) - tentokráte se zařazením do knihovny. 1. června 1957 se oběma těžce zkoušeným manželům narodila dcerka Marie.

Na dálku v dopise utěšuje svou ženu: "Ztráta ovšem zůstává ztrátou, a ty ji cítíš mnohem drásavěji než já a než kdokoli, ale musíme se naučit myslet na ty naše dva anděly s radostí, protože obě přebývají v radosti nepochybné a naše slzy by kalily jejich nepředstavitelnou radost z patření na Boha, který je k sobě povolalal..Zůstáváš pořád maminkou tří děťátek, z nichž dvě mají andělská křídla, po nichž Zdislávka tolik toužila.."

Na Mírově nevydržel básník dlouho, pokračovala jeho bludná cesta českými věznicemi. 18. září 1958 byl přemístěn do Leopoldova se základním číslem 5314/E-7. Podmínky tu byly horší a podle svědectví některých to byla vyhlazovací věznice. Sám později vyprávěl krutý zážitek, když bachař podtrhl pod ním úmyslně žebřík (básník na příkaz zatemňoval okno) a on spadl z výše tři a půl metrů dolů právě na ten na podlaze položený žebřík.

9. května 1960 byla vyhlášena amnestie prezidenta republiky a ta se vztahovala i na Jana Zahradníčka. "Velkoryse" mu byl prominut i zbytek trestu  - jednalo se o pět dnů. Na vězeňském kontě mu zbývalo 370,- Kč. Zároveň musel podepsat prohlášení, že nebude mluvit o ničem, co se dozvěděl ve vězení, neboť je to státní tajemství.

Návrat k rodině a na svobodu nebyl jen selankou. Majitel domku, v němž v Uhřínově bydleli, je chtěl vystěhovat. Už se chystal na nějaké překlady povídek. Příteli psal, že sice "chodí bídně", ale že ošetřující lékař nevidí jeho stav jako vážný, jen mu doporučuje zhubnout. V prosinci však přišla zdravotní krize a na cestě autem do nemocnice, jak jsme se už zmínili, ve věku 55 let zemřel. Dnes na místě jeho úmrtí stojí kaplička s pamětní deskou.

 

"Čtyři léta
a ony se nevracejí. Zato já jsem se vrátil,
chudá náhražka jejich zvučící zpěvné přítomnosti,
jež dosud nevyprchala plna půvabných zkazek o nich.
Jak dlouho ještě, ale bez drásavosti budeme vzpomínat
na jejich drobné skutky, brát do rukou po nich
šátek či malovánku, jež přijaly kdysi otisky jejich prstů,
i s vadami výslovnosti citovat jejich výroky případné,
jejich záliby v převlékání, v hadříčkách, střepech a kamíncích,
tu dravou zvědavost dětství,
jež rádo všemi smysly se hrabe ve skutečnosti teplé  a huňaté,
jež se hýbe a utíká jako králíček, jako štěňátko v slunci.

Čtyři léta a ony se nevracejí.
Zato já jsem se vrátil a ptám se proč.."   (Sbírka Čtyři léta, titulní báseň)

 

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora