"Olomouc je město sádelnaté..,"

úterý 16. duben 2013 15:28

..napsal před sedmdesáti lety Karel Poláček v dopise ženě, s níž udržoval milostný poměr a s níž žil v jedné domácnosti, aniž se rozvedl s manželkou (ta rozvodu úspěšně bránila). Nebyl v Olomouci, kde to sepisuji, na výletě či studijní cestě za inspirací. Spíše to byl pobyt nedobrovolný a okolnostmi vynucený, i když si  zas tak moc nestěžoval, jelikož jemu i jeho blízkým hrozily mnohem děsivější životní varianty. Byl tu na Hané zatím v bezpečí, jak jen mohl být žid - a on židem byl - v době, kdy mocenské mechanismy třetí říše pracovaly efektivně na jejich brzké likvidaci. Zemi totiž tehdy křižovaly transporty svážející židy přímo k branám pekla..

Po metropoli Hané tu tak tehdy v březnu roku 1943 opatrně a docela nejistě chodil asi padesátiletý muž se žlutou šesticípou hvězdou na kabátě. Zavedli ho (nebo šel klopýtavě sám?) ráno i s druhy v neštěstí do baráku či skladu a zde se přehraboval v sem navezených knihách. Občas v některé zalistoval, přečetl si pár řádek nebo veršů (v tu chvíli byl možná v duchu v jiném, lepším čase) a pak se probral z krásného snu a zapsal do dlouhého seznamu jméno autora knihy i její název. A hned vzal do ruky knihu další. Mechanická činnost - nic pro umělce, ale právě tak přiměřeně dost pro pracovníka knihovní komise židovské náboženské obce, jež vypomáhala při likvidaci zkonfiskovaného židovského majetku..

Zažil tu v Olomouci i komfortnější chvilky, ale také do nich ukápla kapička hořkosti. Večer občas chodil na návštěvy do prominentních židovských či jiných rodin a zde jej předváděli jako všeobecně známou osobu (řečeno s dneškem: celebritu) a on na to příliš nebyl. Diskutovat o židovských problémech na to ho neužilo, ale docela rád se dobře najedl a spíše pozoroval lidi a bezděky si, co viděl a slyšel, ukládal do paměti. S některými postřehy se svěřil i dopisnímu papíru v psaních, jež posílal své družce Doře Vaňákové. Bylo těch dopisů celkem devět a jsou v nich odstavečky i věty, jež umožní nahlédnout do pocitů člověka, jenž je v slepé uličce a pořád ještě si to neuvědomuje nebo ještě spíše nechce uvědomit. Čtěme tedy s pochopením: 

3.března 1943: "Myslím, že se tu budu mít náramně..Když jsme vystupovali z vlaku, první, co jsme se dozvěděli, bylo, že dnes nastupuje transport, tak jsme neměli zrovna nejlepší náladu..Nevím, jak dlouho tu budem, ale povídá se, že je tu moc knih.."

6. března: "Teď např. děláme v nemocničních barácích, kde je sviňská zima..Jednoho večera sedím s manželi Beerovými a ona si udělá: "Vy jste podruhé ženatý?"Odpověděl jsem zcela klidně, jak to je. Ona, že prý už něco podobného slyšela. Jářku: Jak by ne, vždyť to byl mimořádný škandál.."  

8. března:  "V neděli mne předvedla paní Beerová nějaké herečce, která už nevystupuje, protože její žid je jí milejší: pak jsme byli na čaji-šedáku u ňáký paní Goldsteinové, všichni od dítek do starců se přede mnou hihňají, piští, producírují a nevědí proč, protože jim pořád není jasno, kdo jsem a co obnáším..Naše paní B. mne půjčuje jako cukrlátko, ona se vydává za znalkyni literatury, protože její první muž byl Promberger, největší knihkupec  a nakladatel v Olomouci. Do prdele práce, abych neklel, že to mám tak sprostě říct! A dnes po práci mám jít také k rešekůlovým, že prej mě musejí ukázat nějaké oktavánce: to zas bude pípání.."

10. března: "Tady se odevšad na nás řítějí knihy, já nevím, odkud se to bere..Jináč si nás tu dost považují, dali nám lístky pro těžce pracující, takže máme 80 dkg masa na měsíc, vedle tuků a jiných kořalek..Viděl jsem sedláky, kteří si s láskou vezli domů židovskou almaru, žehlící prkno atd. Měli by si přitom zpívat národní písně, jak to předpisuje literární tradice.."

13. března: "Ty bys chtěla, abych Ti obden psal, ale copak jsem nějaký spisovatel? Co můžu psát? Ráno vstávám v půl sedmé - vypiju šálek té dobré kávoviny Kavona a pak jdu asi 20 m do vojenského tábora, zvaného Nový svět, vykážu se passierscheinem a pak až do 12 h jsem mezi knihami v prachu a zapisuju. Pak oběd, odpoledne totéž. Ráno vstanu a těším se, jak si večer lehnu. Spím tvrdě jako zabitý. A každý den je to stejné.." 

15. března: "..odpoledne byla recepce u jedné paní, co to bohužel nemůže po česky tak dhobže žíct, anglicky by jí to šlo lepší, ačkoli dala nažrat, přece jsem dostal vztek a poničil jsem jí ten olomouckej sionismus.."

21. března: "Včera jsem měl dvě slepené recepce. Po obědě jsem byl pozván k jednomu advokátovi, kde bylo hubené pohoštění a hojné řeči. Na rozdíl od zdejších izr. jsou oba moji pilní čtenáři a citovali mně takové zapadlé věci, které jsem už dávno zapomněl. Pak byla recepce s izr. čajem a hojnějšími zákusky, ale s velkým řvaním, nevzdělaným chechotem, řičením, hýkáním a pištěním. Měl jsem z toho opuchlou hlavu. Kromě toho jsem musil zase diskutovat o židovské otázce.."

22. března: "Když jsem se probudil, byl již bílý den a já jsem byl 51 let stár. Nikomu jsem neřekl ani slova: i bál jsem se, když mně přišla nezvykle bohatá pošta, že to na mne praskne. Následek by byl řev, ryk, kvičení, hlaholení, halekání, hýkání, výskání, živiování, přiťukávání, chechtání. Naštěstí bylo to jenom mírně komentováno.." 

A ještě zápis z deníku z 5.dubna, kdy se do Olomouce vzpomínkou vrací: "Pracovali jsme ve vojenském táboře, k čemuž jsme dostali naproti v Hindenburg-Kaserne propustku. Zpočátku v každém skladišti je neútulný chaos, hromady knih. Poznenáhlu se mění v knihkupecký krám, kde lidé mimoděk tlumí hlas, jenom pracující si potichu hvízdají jako malíři, to je zaměstnání, k němuž se hodí tichounké hvízdání....Hle, vyjdu o sedmé z domova. Odněkud přiběhne studený větřík. Na střechách jinovatka. Proudy dělníků od nádraží. Školáci. Potkávám otlemeného pána s kamzičí štětkou za kloboukem: Hubertus. Kolem nějaké školy. Četnický tábor. Četníci pochodují se zpěvem: Hajdý-hajdó. Stráž ve bráně: Propustka: Ist in Ordnung. Na dvoře kasáren nějací hoši, prý z Chorvatska. Nesou kotle s jídlem: Hajdý-hajdó! Vládní mužové s nasazenými bodly vedou trestance do práce. Židi skládají nábytek. Vojáci cvičí na vedlejším cvičišti.."

Po skončení olomouckého pobytu Karla Poláčka už moc dobrého nečekalo. Přišly ještě dvě tři podobné štace se stejným pracovním programem, ale vždy jen na několik dnů (ta první z nich v blízkém Prostějově, kde mi právě tehdy v mých čtyřech letech ke štěstí bohatě stačil houpací kůň a betonový dvorek).  Na čas ještě zavítal i do Prahy, ale to už vše pomalu směřovalo k nepěkným koncům. Přicházejí k němu úřední obsílky a výzvy, jež nelze v soudobých poměrech odmítnout - nejprve do Terezína a pak odtud do Osvětimi a několika dalších koncentračních táborů. Dožil se posledního roku války a v lednu 1945 byl zřejmě popraven..

Vraťme se však ještě k větě ocitované v nadpise blogu. Zněla: "Olomouc je město sádelnaté, buchtové - čisté, pěkné, moderní." A následoval dodatek: "Myslím, že tu býval dobrý život.."

Ano, dobrý život tu býval a myslím si, že ještě je, a doufám, že i bude..

Samozřejmě - byly i výjimky..

Na jednu z nich bohužel tvrdě a osudově narazil spisovatel Karel Poláček..

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora