Tlaková vlna (ze spodní zásuvky - povídka)

čtvrtek 27. září 2012 13:56

Petřík Řmot - toho času jediný pole šlapající pedagog - se zas už zastavil a špičkou zabláceného komisňáku nahrnul na nárt druhé nohy svraskalou brambůrku, pak ji s citem nadhodil a v pravý okamžik to do ní našil bodlem. Když akce vyšla perfektně jako teď, přemetla erteplička pěkných pár řádků a byla radost sledovat její parabolický let. Musel ovšem poctivě přiznat, že se to podařilo tak při každém třetím pokusu. Častěji rozhodně ne! 

Vzápětí otočil zvědavě hlavu a na pozadí vyorávačem do stran rozhozené zeminy uviděl nahrbená záda svých svěřenců a mezi nimi dvoumetrového Jardu Plecháčka, zvaného Kanystr, který se po řádku plazil jak tlustý had a brambory překážející mu v postupu valil před sebou k místu, kde na ně s nastaveným košíkem netrpělivě čekal jeho pomenší, ale přísný parťák Martin Šulista.

"Dělej, starej, dělej, takhle si nenašporujem ani na slanou vodu, natož na něco prímovnějšího. Jednou jsem tě vzal do dvojičky, tak makej. Víš, jakej byl o mě zájem."

"To ale není facha pro mě, já tak srážet v trópech kokosáky," hořekoval neskladný Kanystr a udělal další přískok.

"Ber to, vole, jako poctivej a náročnej trénink. Máš si zadarmo huntovat tělo na basketu, když tady seš placenej, navíc pojištěnej a seš vlastně profík. To v košandě nikdá nebudeš," navážel se Martínek do Plecháčkovy sportovní kariéry, rozjíždějící se právě v dorostu jednoho pohraničního města.

"Tomu prd rozumíš, Kratinoho. Raději se budu honit na palubovce za sodovku s brčkem než v blátě dolovat zemáky za pár šupů, který kdovíkdy dostanem a Hřmoťák nám s nima stejně bude chtět vylepšit skóre třídního fondu," naštval se Kanystr předem a švihl bramborem do koše s takovou vehemencí, až se rozprskl o jeho okraj.

Od horského hřbetu, už teď na konci října pocukrovaného sněhovým popraškem, fičel protivný severák. Kluci v silonových bundičkách nebo v modrácích jektali zuby, a když šli vysypat plné košíky, cpali zkřehlé prsty do výfukové roury zetoru, který jim pojížděl s vlečkou. Traktorista, rozvalující se v teplé kabině, honil na tranďáku hity a pomrkával po učnicích.

Jiřina Vašková, momentálně trošku z formy, si vyškemrala u Řmota vynikající pracovní zařazení. V levičce sešitek, v pravé ruce propisku psala koše. Kdo šel sypat, zařval číslo dvojice, Jiřka se rozmáchla a k plůtku na zvlhlé stránce přibyla další čárka. Zapisovač se činil i u třídy na druhém křídle postupující sestavy, a tak byl na poli rámus jak na perském trhu.

Přesto přes všechno soukolí sbírajících učňů běželo svým tempem, do něhož nebylo radno příliš zasahovat. Tolik Řmot už věděl. Tady se dalo něco jen pokazit. Kromě toho byl na velení trapně sám. Podřízení měli naprostou převahu. Stačil je ráno tak tak rozstrkat k řádkům, vydat povel a na poslední chvíli uskočit, aby ho nesmetla lavina. Pomohla mu totiž studená fronta, která se od včerejška rozvalovala nad střední Evropou. Kdo se v té sychravé lezavině nehýbal, byl ztracen. Za vše přitom mohla vlna nízkého tlaku, která sem ve výškách plynula od Arktidy.

Právě ten kus nebe nad polem si vyvolil další vodou napitý mrak a brzy z něj začaly vypadávat vločky sněhu. Ještě víc se ochladilo. Kanystr mlčel a Šulista mžoural očima směrem k třídnímu. Po chvíli zadumaně prohlásil: "Stejně bych chtěl vědět, jestli ji už zbouchl. Starej chlap a takhle blbne."

Dokonce se pokusil imitovat Řmotův parádní kousek s bramborem, ztratil však rovnováhu a dosedl z výšky bolestivě na košík.

"A to jako, kámo, koho?"

"Krávu Jadavanovou. Taky má prej přijet semka."

"Těpic. Rande mezi zemákama."

"Omrknem ho?"

"Nejprv zprubnem, jak je na tom Hřmoťák  s nervama." Kanystr přikolenoval ke košíku a převrhl jej i se Šulistou. Pak vzal z hromady největší hlízu a začal ji zahrnovat zeminou.

To už ale měli Řmota za zády: "Experimentujete s matkou přírodou?"

"Paní učitelka Jadavanová nám vyložila, že někteří národové část úrody hnedka zahrabávají, aby urychlili vegetační cyklus. Taky říkala, že brambory musíme chápat jako článek v biologickém řetězu."

Řmot zrudl a nakrčil nos. Vypadal jako sysel. Už tu přece měla dávno být. Teda profesorka Jadavanová. Najednou měl zase před očima, jak ji zatáhl za stoh slámy. Nebo jak si v lese stoupli na docela malý pařez špičkami bot proti sobě a obličeji těsně u sebe. To byly ovšem scény z loňska. Ale taky z brigády.

Výběrové řízení pro funkci pedagogického dozoru bývalo na středním odborném učilišti jednoduché. Direktor Karas delegoval ty, kteří se nemohli nebo neuměli bránit. Třískl pěstí do stolu (sklenička s vínem nadskočila) a diktoval sekretářce jména. Tentokrát nemusel. Domluvili se s Eliškou pohledy a přihlásili se sami. Jan Spousta - zálibou letec a povoláním učitel - vděčně kývl hlavou, protože jinak by jel on. Pil ředitelovi krev. Přípisy s hlavičkou aeroklubu kvůli němu na školu jen pršely.

Právě když první splašenci dostrkali koše k podmáčené souvrati a praštili sebou na mez, zakviklo v zatáčce pod lesem nešetrně přibrzděné embéčko s bělostnou kožešinkou na sedadlech. Auto zarazilo sotva metr od nejhoršího bláta. Vysoukal se z něj plešatý mužík v mokasinách, tesilkách a kostkovaném saku. Odklapl kufr vozu, popadl rajtky, flanelovou košili, svetr a začal se převlíkat. Když mu zůstaly jenom trenýrky a husí kůže, holky se bleskově ohlédly a vypískly. Střízlík s úzkým knírkem filmového intrikána se s klidem dooblékl, nahodil fešáckou nádheru na ramínko a zavěsil ji na háček do auta.

Teprve pak se rozhovořil: "Tě bůh, Peťane. Boural jsem na dolním Váhu. Tlaková vlna. Viditelnost na nule a benzín ksakru taky. Naši mě přitáhli tahačem a Karas hnal až sem. Čestně. Všecko povím. Vydrž! Jo, Eliška tě pozdravuje..Prej příště.." To říkal se zvláštní hrdostí v hlase.

Řmot tentokrát vybíral brambor neobyčejně pečlivě. Pak si ho vyzkoušeným pohybem nahrnul špičkou boty na nárt druhé nohy. Trefil přesně a prudce.

Přední sklo škodovky se sypalo překvapivě tiše..

 

 

 

 

(Poznámka: Zas je tu podzim a čas sbírání brambor. Jako kantor jsem na pole pilně chodíval a nebýval jsem tam sám..)

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora