S olympijskými kruhy pod očima aneb všechny mé olympiády..

neděle 2. září 2012 08:10

Už jich mám za sebou hodně těch olympiád (a před sebou?), a to jsem ještě o dvě přišel co by batole a pak pětiletý harant, když tehdy v době velké války místo pobíhání na dráze a pilného tréninku lidé v boji o život marně prchali před palbou z kulometu či naopak křičeli nadšeně hurá a někdo s pistolí za jejich zády je hnal do útoku. Dlouhé pochody s ozbrojenými hrdlořezy místo rozhodčích taky končívaly nepěkně a třeba u vrat plynových komor. Házelo se tehdy hojně granáty či shazovaly bomby na zalidněná města a zasažení končili v přemetech, které nikdo nebodoval. Hlavní disciplínou války však byla střelba na živý cíl a zásahů bylo na miliony. Trochu se nám potom vyprázdnil svět..Ten náš svět.

Pak nastal mír a s ním - jak šel život - postupně narůstala řada olympiád a já si jich všímal stále víc (teď už možná míň, ale pořád hodně)..

Nedávno - v Londýně se běželo finále stovky - jsem si řekl, že se pokusím ke každé olympiádě připsat, co mi utkvělo, vytřepat drobty, které uvízly v děravé paměti. I s faktickými chybami a případnými nepřesnostmi, jak si je nesu v sobě..

Rok 1948 Londýn..Bylo mi 9 let a já si hrál se vším, co bylo po ruce, a už jsem věděl, že existuje krásná říše sportu a v ní závodění a dávání gólů. Naživo jsem znal jen borce místní úrovně z města, kde jsem bydlel, (i tak byli pro mne polobohy) a zblízka pak kluky povykující při hře s míčem u baráku. Zdroje poznání sportovních es byly omezené (fotky v novinách, rozhlas, ústní podání, žurnál v kině), ale možnost si vymýšlet a domýšlet obrovská. Dva momenty z olympiády ve mně přetrvávají. Pršelo, škaredý čas (jsme v Anglii) a Zátopek (zablácený od hlavy k patám) ve finále běhu na 5 km dohání a nedožene Belgičana Gastona Reiffa. O krok, o dva. Začal pozdě s finišem..A pak za pár měsíců ve filmovém dokumentu o olympiádě běh na 4x400m. Vpředu po dráze utíká malý chlapík, prchá (asi něco provedl) a těsně za ním supí velký chlap. Každý v jiném dresu. Najednou obr (byl z Jamajky) vybočuje z dráhy, padá na trávník a kolíkem, který nesl, buší do pažitu. Dodnes před sebou vidím zaťaté zuby a tvář, kterou zkřivila křeč.. 

Rok 1952 a Helsinky..Učarovalo mi - a v tom nebudu sám - poslední  kolo závodu na 5km a způsob, jak Emil Zátopek dvěma opakovanými nástupy - říkalo se jim trháky - vyřídil konkurenci údajně rychlejších soupeřů. To odtikávaly nejslavnější vteřiny historie české atletiky..Byl jsem tehdy právě jako žáček se svou novou třídou (v červnu jsme se přestěhovali z Moravy do severních Čech) na týdenním prázdninovém pobytu v Praze a někde na cestě k další památce jsem tu zprávu zaslechl či přečetl si z titulků novin někomu přes rameno. To už dnes nevím. Stálo tam velkými písmeny - Emil Zátopek vyhrál běh na 5km..Možná to taky někdo křičel na chodníku..

1956 Melbourne...Podzim. Dějí se nevídané věci. V Budapešti povstání. Polsko na nohách. Suez v plamenech..A právě s tím mám spojenu tuto olympiádu. Nejasně si pamatuji epigram J.R.Picka Měšťák 1956: "V Budapešti kontra/ v Suezu se bijí../ A on se zajímá o to,/ kdo vyhrál vrh koulí v Austrálii."/
Diskařky jsme tam měli tři a tu nejhezčí a nejúspěšnější nám odloudil čertovský chlapík Američan Connolly. Olgu Fikotovou. Byl to vlastně vývoz zlata do USA. Neproclený.

1960 - Řím..Poprvé z olympiády přímé přenosy v TV, ale já z nich moc neměl. V zeleném munduru nebyly ty správné možnosti jako teď tady v obýváku. Byl jsem v Praze a budovali jsme stanová městečka v Kbelích a na Vypichu. Něco jsem snad víděl doma při opušťáku, dost často jsem si je jako velitel čety za zásluhy uděloval..Tam někde jsem asi na obrazovce zahlédl, jak bosá chodidla Abebe Bikily pleskala po dlažbě věčného města. V záři světel se rýsovaly památky z doby starého Říma (o třicet let později při mistrovství světa v atletice se také běželo kolem Kolosea)..Z dalších aktérů nejvíce na mne zapůsobil fenomenální australský mílař Elliot, jenž předtím vymazal z tabulek rekordů našeho Stanislava Jungwirtha..

1964 Tokio.. První olympiáda, kterou jsem mohl sledovat v TV tak říkajíc v plném úvazku. Někdy i s těmi olympijskými kruhy pod očima vzhledem k časovému posunu. Představila se nám tu Evropanům na dálku a z obrazovky dálně východní civilizace. A naopak - začali se prosazovat běžci z Afriky. První rychlou a vytrvalou vlaštovkou byl keňský vytrvalec Kipčoge Keino. Mne však doslova uchvátila báječná cílová rovinka našeho Josefa Odložila, jenž na ní ve finále běhu na 1500m předběhl všechny až na vítěze Snella. Ještěže nevěděl, co ho v životě později čeká..

1968 Mexiko.. Leccos se ve světě dělo a hry se nesly na politické vlně. Velká vojska táhla a mířila do Prahy a také všude jinde k nám po zemi i ve vzduchu. Pak dlouho zůstala. Se jim tu líbilo. Oni se nám nelíbili. K tomu studentské bouře v Paříži. Já si však z olympiády pamatuji především zaťaté pěsti nad hlavami vítězů, když byli dekorováni sprinteři z USA. Zvedala je s nimi - možná - celá černá Amerika. A především Black power, ta neklidná síla..Zároveň však hry přinesly znamenité výkony v atletice a světové rekordy na příštích dvacet let. Připisovalo se to vysoké nadmořské výšce. Robert Beamon. Ještě dnes vidím ten jeho skok s nohama nataženýma daleko dopředu (s hlavou mezi koleny) do atletické budoucnosti. 890 cm..Dál už neskákal, asi se bál, co by mohl ještě provést. Stejně si zničil další kariéru. Pak tam byl chlápek, co se k laťce na stojanech rychle rozběhl a posledním krokem se k ní otočil neuctivě zády a stejně tak natočen se po mohutném odrazu vrhl přes ni do výše a do neznáma. Říkalo se tomu flop a dnes už snad nikdo jinak neskáče..Ostatně i mně bylo do skoku. Byl jsem rok ženáčem a v postýlce oddychovala první dcera. Byla to její olympijská premiéra..

1972 - Mnichov..Z ní si pamatuji situační detail. Probíhaly rozběhy na 800m a já odcházel na sraz spolužáků po sedmi letech pobývání mimo rodnou fakultu. Tak dlouho už jsme byli, my, co se tam znali a někdy spolu popíjeli, vrženi do praktického života. Budovaly se existence, někteří je však měli v troskách. Něco plkli a skončili. Seděl tam s námi taky jidáš..Začínala normalizace..Ten večer a noc v okresním archívu se za stolem, na němž byly místo starých listin láhve vína, probíraly naše osudy - kdo byl vyhozen a kdo dělá kariéru..Než jsem se předtím v bytě dooblékl a vůbec vypravil, probíhaly v Mnichově rozběhy na 800m. Upoutal mne běžec s čepičkou. Pozdější vítěz Američan Wootle..Doma už se batolily dvě dcery a já to pro ně občas komentoval a uváděl je do problematiky..Na nejasných snímcích a záběrech jsem pak ještě zahlédl zakuklené postavy na balkoně. Za rozednívání v ranní mlze. Už nevím - byli to únosci, či rukojmí..? Na té olympiádě tekla krev..

1976 - Montreal..  Tady dost tápu..Teď před pár dny v Londýně předával medaile vysoký, dobře stavěný šedesátník z Kuby. Alberto Juantoréna. Úspěšný muž. Atletický funkcionář mezinárodního formátu. Vyhrál v Montrealu 400m a 800m. Druhou trať ve světovém rekordu..Zazářili čeští moderní pětibojaři. Vznikala tu kolem trenéra Bárty a jeho syna Jana tradice, na niž se dodnes s úspěchem navazuje.. 

1980 - Moskva...Naše rodina cestovala poprvé k moři. Bylo to do Soči a pochopitelně letecky. S mezipřistáním v Kyjevě a tam na letišti v hale jsme vytvořili přísně střeženou skupinku. Poblíž postávali ruští hoši v uniformách, každý nebojácně s kalašnikovem (byla přece olympiáda!) a já měl strach o kufry. Občas jsem na ně mrkl, aby nám je někdo neukradl, když už jsme ti spojenci a přátelé na věčné časy. Druhým okem jsem sem tam na obrazovce zahlédl sportovce v akci..Střílelo se a šermovalo kdesi v Moskvě. Vzpěrači třískali činkami o pódium. Bum..! Přímo v Soči jsem pak toho viděl víc. Moře v klidu i v pohybu, vlnu za vlnou, žahavé medúzy, oblázky, velké kameny a písek na břehu, lehátka. Švédské stoly se vždy ráno prohýbaly pod jídly, já si nabíral z mís a mističek, cpal se a pak v posledních dnech pobytu při dietě polykal tabulky čokolády a zaléval je vodkou..O to méně jsem spatřil z olympiády. Televizor na patře hlídala děžurná jak ruský státní poklad a my k jejím oblíbencům nepatřili. Naše holky lítaly ráno i večer po chodbě a ta paní měla v práci ráda klid, kázeň a pořádek..Přece jen jsem však něco skoro ilegálně uviděl. Malý plešatý běžec z Etiopie (skoro čtyřicátník) vyhrál velkolepým finišem obě vytrvalecké tratě. Ozdobou her byla rivalita britských běžců Ovetta a Coea - každý dostal po jedné zlaté a byl klid. Či vlastně začátek ještě většího soupeření v příštích letech..

1984 - Los Angeles - Taková olympiáda neolympiáda..Zprávy o ní jsem měl  především z rozhlasu a z tisku. Vyšla tam v horké Kalifornii hvězda Carla Lewise. Tady na Hané a vůbec v ČSSR proběhly divné vzdorohry zemí, jež se olympiády na zlost svým sportovcům nezúčastnily. Gymnastické soutěže se konaly v Olomouci a měl jsem je z prvé ruky. Hned vedle kurtů na rozpadajícím se a uvnitř narychlo vyfešákovaném zimáku točili borci veletoče a metali salta. Chvilkami jsem si tam (v ruce raketu) odskočil otvorem v zevním plášti haly a podíval se na to, co jsem nikdy moc nemusel. Oni zas - venku na sluníčku - koukali nevěřícně, jak se hraje tenis, a se zájmem poslouchali naše hádky a přes jazykovou bariéru jako by rozuměli, že nejde o žádné hlouposti. Alespoň vážně pokyvovali hlavami. Nikdy nás pak už tolik lidí nesledovalo a byli mezi nimi tehdy i mistři světa..

1988 - Soul...Už zase jsme na Dálném východě..Rozběhnutý Jan Železný zahodí daleko oštěp a pak skáče šipkou dopředu, aby ztlumil energii rozběhu. Rozepíná se mu široký opasek a přezka bouchne o zem v místech, jež protíná životně důležitá čára. Dlouhé dohadování s rozhodčími - byl to přešlap, nebo ne? Vyhecovaný souboj ve sprintu končil skandálem. Muskulaturní běžec z Kanady porazí Carla Lewise, jásá a o pár hodin později je po humbuku - musí vrátit zlatou medaili pro zjištěný dopink. Skandál, jaký atletický svět dosud neviděl. Loďky, lodě a lodičky kolébající se v přístavu. Idyla v zemi jitřní svěžesti..

1992 - Barcelona...Ty sluncem zalité hry nosím dodnes v srdci a a při vzpomínce na ně slyším v duchu píseň We are champions a elektrizující hlas Freddie Mercuryho. On sám na hrách nebyl - před pár měsíci zemřel..Sledoval jsem především desetiboj a vítězné tažení našeho Roberta Změlíka. Odtud z Barcelony pochází moje uhranutí závodem atletické všestrannosti. Deset dramat ve dvou dnech těsně za sebou a neustálé zvraty v pořadí. Smrtelná únava ke konci soutěže a ještě je třeba doběhnout či doklopýtat čtyři kola na dráze stadionu. Pak ležet v mrákotách na tartanu a natahovat ruce k soupeřům. Tady začala dynastie našich tří králů desetiboje: Změlík-Dvořák-Šebrle. Jako správní králové se tak trochu nesnášeli a občas hádali..Ovšem tato dynastie už končí jako zatím každá v dějinách (my v Olomouci o tom něco víme - u nás vyhynuli Přemyslovci..Pár metrů odtud)..

1996 - Atlanta...Měli jsme čerstvě zakoupené video a já si nahrával, co se na obrazovce jen trochu rychleji pohnulo. Hlavně atletiku. Kazety mám ještě někde v komoře, video - neměl bych to psát - skončilo za pár let v popelnici. Na nahrávce je taky Mike Johnson. Vyhrál dvě zlaté v delších sprintech. Pamatuji na jeho dlouhý trup při běhu mírně v záklonu a rychle kmitající krátké nohy.  Martin Doktor s pirátským šátkem kolem hlavy ujel na kanoi svým soupeřům a výsledkem byly dvě zlaté medaile..Uprostřed přenosů náhlý prostřih. Někde v olympijské vesnici pokus o atentát..

2000 - Sydney..Uchvátilo už panorama města s budovou státní opery a mostem připomínajícím ramínko na šaty..Ty se ovšem při závodech moc nenosily - musela stačit trika se startovními čísly a  jmenovkou..Zaujal mne hned úvodní triatlon, kdy se běželo okrajovými částmi metropole ponořenými do stínu eukalyptů. Získali jsme tam bronz. Dramatický moment nastal v desetiboji. Souboj Estonce Erkiho Noola s naším Šebrlem, čerstvým světovým rekordmanem, se mohl předčasně rozhodnout už v hodu diskem. Stále znovu se v TV promítaly zpomalené záběry odhodu budoucího estonského poslance a řešilo se (a nevyřešilo), zda nohou škrtl o kovový kruh. Zlato si odvezl Erki Nool, pokus mu uznali za platný..Jinak by neměl započítaný žádný výkon..

2004 - Athény - Hlavní město země, jež dala světu ve starověku olympijské hry, a zároveň město, kde se konaly první novověké. Když dostala metropole Řecka zálusk na ty další, musela si stoupnout do fronty zájemců o pořádání, a tak o osm let prošvihnout kulaté výročí. Dnes už by si do fronty nestoupala. Řekové mají jiné starosti, z jejich země je chuďas Evropy..Vrcholem her byl zřejmě maratonský běh na historické trase, ovšem kulisy se už notně proměnily. Ty baráčky a vily s TV anténami tam v čase, když utíkal běžec s poselstvím od Marathonu, určitě nebyly. On by taky dnes neutíkal, ale poslal smsku..Nevím už, kdo vyhrál. Řek jako v roce 1896 to určitě nebyl..

2008 - Peking - Je to poměrně nedávno, ale dnes vím z těch her skoro nejméně..Ve vzpomínce vše překryl svými gesty, grimasami a brebentěním charismatický habán Usain Bolt. Novodobý Mohamad Ali si získával pozornost hravostí a bezprostředností, ale samozřejmě především výkony a náskokem, s nímž vyhrával. S postupem času a jeho dalšími představeními rostou pochyby, kolik je za jeho spontánností kalkulu a snad i vypočítavosti.. 

2012 - Londýn..Dost jsem si tentokrát vybíral a navíc střídal obrazovku s internetem, čtením knížek a třeba i puzzlemi..Potěšily mne holínky ve výstroji našich (jedny starší mám doma) a klikující autobus (na rozdíl od něj už asi klik nesvedu a ani troubit moc neumím)..Kromě atletiky, kde mou pozornost strhla stovka mužů a rekord půlkaře Rudishi, jsem si užil závěr moderního pětiboje se střelbou a během (trošku na způsob mé lásky biatlonu) a závod horských kol..V obou případech triumfovali naši - takže o požitek víc..


Sedmnáct olympiád..

Už jsou minulostí a propadají se po kolena a ještě víc do hlubin času.   

Vždy však něco zůstane, jen my nezůstaneme..

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora