"Kolikrát bylas znásilněna?" Ženy z Berlína vztyčovaly prsty..

neděle 1. červenec 2012 14:25

V rozbombardovaném Berlíně v posledních dnech války i potom na začátku míru při setkání německých žen visela ve vzduchu otázka: "Kolikrát jsi byla znásilněna ruským vojákem?" Ptaly se tak navzájem třeba i neznámé osoby ženského pohlaví klopýtající mezi troskami domů či se skrývající v ruinách. Některé místo odpovědi jen vztyčovaly prsty (jedna ruka obvykle nestačila), jiné se rozhovořily. Ne o módě, kosmetice, návštěvě u kadeřníka, báječných receptech na ten vynikající koláč, ale o nemilostných zážitcích s ruskými vojáky..

Tuto tehdy tuctovou situaci zaznamenala autorka knížky Žena v Berlíně, již vydala po letech pod jménem Anonyma (její identita je však už známa). V roce 1945 to byla mladá intelektuálka, třicátnice, nakladatelská pracovnice ovládající několik jazyků a částečně i ruštinu. Zcestovalá po světě a kdysi - ještě jako levicově orientovaná aktivistka - trošku i po Rusku..

Příchod vítězné armády na území poraženého nepřítele provázejí od nepaměti nepěkné scény a hrůzyplné činy -  to se v běhu dějin nemění: vraždění, drancování a znásilňování myslí a především těl. S příchodem ruských vojáků objevil se pro německé ženy problém jak přežít a nestát se lovnou zvěří (pro spravedlnost a objektivitu uveďme, že na pláních Rusi se přibližně totéž dělo v předchozích etapách války a navíc agresorem bylo právě Hitlerovo Německo).  

Ženy z Berlína nevěděly, kdo přijde a co se bude dít a jak reagovat. Anonyma si zprvu myslela: "Vždyť i Rusové jsou konec konců pouze muži, které lze nějakým tím ženským způsobem, lstí a triky ovládnout, které lze podvádět, odvádět, odrážet.." Spletla se a pár nepříjemných zážitků ji potkalo.

Těch typů, s nimiž se takto z očí do očí a pak později tělo na těle setkala, byla celá řada, a to celé splynulo v defilé postav chtějících ve velké většině jedno. "Peťka, jak se voják jmenuje, má hlavu jak klášterní chovanec. Jinak je to obr široký jako skříň, s prackami dřevorubce a bílými zuby..". 
"U nás v kuchyni už čeká dítě Váňa, vzpřímený jako hradní stráž, automat v pohotovosti. S věrným psím pohledem se nabízí, že nás doprovodí do sklepa.."
"Ten, co mě žene, je už starší člověk s šedivým strništěm na hlavě, páchne kořalkou a koňmi."  

"Tihle muži  nejsou žádní casanovové. K odvážným činům si musí nejprve dát na kuráž a zbavit se zábran.."  Pokud vůbec promluví, říkají:  "No a co. Jakpak to dělali Němci s našimi ženami.."

Situaci řešily ženy různě. Ukrývaly se někde v polozavaleném pokoji či na půdě nebo ve sklepě. Herečka zdatná v líčení se opatřila umělými vráskami a celkovou sešlostí. Anonyma na to šla jinak. Po několika brutálních zážitcích postupně dospěla k názoru: "Je to jasné: musí sem nějaký vlčák, který mi bude držet ostatní od těla. Důstojník, velitel, generál, co nejvyšší zvíře, jaké můžu sehnat. K čemu mám fištrón a trochu té znalosti jazyka nepřítele.." Nemusela dlouho čekat. Byl to Anatolij, metrákový Ukrajinec a nyní kapitán. V civilu se zabýval výrobou mléka, teď se ukazoval občas a vždy přitáhl nějaký proviant pro věčně hladovou Němku a její podvyživené sousedy.

Ačkoliv je to k neuvěření, byli tu i ctitelé platoničtí či ti, jimž nešlo o tělo Anonymy: "Nejsympatičtější, jakého jsem dosud mezi Rusy viděla: Andrej, šikovatel, povoláním učitel. Útlá lebka, ledově modrý pohled, tichý a bystrý. Neviděl ve mně jen ženskou jako doposud všichni ostatní.." S ním Anonyma absolvovala i první politický rozhovor, něco jako školení v sovětské ideologii.

Jiný zas měl zcela specifické a na dobu kruté války nezvyklé přání: "Námořník mě pak zdvořile, dočista dětsky požádá, abych byla tak laskava a obstarala mu děvče - ale musí prý být čistotná a pořádná, hodná a milá - prý ji taky přinese jídlo.."

Kariéra Anonymy, jestliže je tak možné označit to střídání mužů v uniformách, vyvrcholila a vlastně i skončila setkáním s majorem. Byla to nejvyšší šarže, s níž měla v daném směru co činit.. Píše o něm: "Na druhé straně mám majora ráda, mám ho ráda jako člověka tím víc, čím méně toho na mně požaduje jako muž. A on toho moc chtít nebude, to cítím. Je bledý, trápí ho zraněné koleno. Spíš než pouhý sex pravděpodobně hledá lidský, ženský přístup..Představuje si, jaké by to bylo, kdyby mě vzal s sebou do Ruska, kdybych se stala jeho ženou, seznámila se s jeho rodiči. V tom okamžiku jsem ho měla moc ráda.."  "Jsem vám snad nepříjemný..?-- Odpusťte mi. Já už jsem dlouho žádnou ženu neměl.." 

Tolik ve stručném přehledu Anonyma..

 

Měli jsme básníka a patřil k našim největším a těší se dodnes mimořádné úctě a respektu, jenž podal svého druhu svědectví o svých setkáních s ruskými vojáky brzy po osvobození. Tehdy napsal sbírku Rudoarmějci a v ní je celá řada stylizovaných portrétů ruských vojáků, především těch nejobyčejnějších..Nevyhnul se v básnickém ztvárnění ani jejich vztahům s ženami..Českými.

 

XV

Hlídal u silnice tanky. Zpíval si tlumeně
a v ruce držel bohatou kytku jiřin.
Bylo mu dnes blaženě a on nevěděl, co s takovou přemírou radosti,
tím tíživější, že byla bez smyslu, neznámá a přitom svéhlavá.
Jen taktak, že neměl na krajíčku,
když zrovna šla kolem dívka. Rozběhl se za ní
a podával jí onu kytici. Ale děvče odmítlo.
Milý Děvuškin se začervenal, ustoupil
a zastrčil jiřiny do ústí dělové lafety
a v rozpacích a jako mladý bůh těžkomyslnosti
zahleděl se směrem ke stavbě muničního skladiště,
kde zrovna zatínali krokve do trámu,
a zachraňoval se jaksi tímto upřeným pohledem.
Je ovšem možné, že přitom vzpomínal na svůj rodný kraj,
otřásaný právě láskou jelenů,
že vzpomínal na svou chalupu s krásným tesaným nábytkem,
na dvoumetrový svatební koláč, z něhož by rád už brzy ochutnal,
nebo na matku, která, jak věřil, žije
a pečuje o jeho lesní včelařství...
Nevím..Ale za chvíli šla po silnici stařena
a on vyškubl z dělové hlavně zhrzené jiřiny,
nabídl jí je a začal se uklánět.
Stařena je přijala bez údivu
a na úklon odpovídala úklonou..

Od těch dob často a rád si představuji ty dva:
jak s rozazářenými tvářemi a s láskyplným souhlasem mlčí
a jak jeden druhému se hluboce uklání..  (Vladimír Holan, Rudoarmějci)



                                              x x x 

Z obou textů (memoárového i básnického) nepochybně vyplývá, že výchozí pozice pisatele a pisatelky byla odlišná..Vzpomínkový text píše příslušnice poraženého národa, objekt někdy docela divokého lovu ozbrojeného vojáka na neozbrojenou ženu, a cyklus básní slavný básník, člověk, jenž se cítil být v ten okamžik Rudou armádou osvobozen (ponechme stranou jeho příští osudy a pocity).    Oba pohledy a postoje se nevylučují. Ostatně diferecované je i líčení Antonymy - rozlišuje mezi muži, co dobyli Berlín, a nevidí jen brutalitu, ale třeba i citlivost a občas rozpaky..

Já sám si na dny a hodiny těsně po osvobození příliš nepamatuji, což je divné, jelikož už mi bylo šest let. Asi jsem měl důležitější starosti. Spíše nejasně vidím před očima (přivřenýma), jak v ulici paralelní s tou naší den dva předtím šly husím pochodem postavy schlíplých mužů v německých mundurech. Příslušníci wehrmachtu se vlekli podél nízkých domů, jako by se jim nechtělo, ale přitom prchali před pomstou.. 
Také vím, že jsem tehdy slýchal ve spojitosti s vojáky, kteří přišli z východu (a severu), rčení "Davaj časy..", z něhož se za pár let tak nějak vyvinul slogan Se Sovětským svazem na věčné časy.."

Ty hodinky - a bylo jich na rukou bojovníka v uniformě mnohdy od zápěstí po loket - už ovšem dotikaly..

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora