"Umírám strašně pomalu,"..

úterý 20. březen 2012 07:56

zněla poslední souvislá věta Loly Máraiové, ženy maďarského spisovatele Sándora Máraie. Bylo jí osmdesát pět let a byla poloslepá a na krku měla nádor velký jako tenisový míček. Její stejně starý muž jí držel za ruku a ona na nemocničním lůžku umírala. Poblíž seděla filipínská ošetřovatelka a utírala jí z čela pot. Tělo zemřelé zpopelnili a rozprášili do moře. Sándor Márai si zapsal: "Loďka zastaví daleko od břehu, kormidelník se mě ptá, jestli si přeji, aby při rozptylu popela přečetl nějakou modlitbu. Naznačuji, že nechci. Rozřízne balík kapesním nožíkem, vyndá z něj plastikový pytel. Jsou v něm dvě či tři hrsti popela, který vysype do oceánu. Slyším, jak při tom mumlá jméno Ilona Márai.."            

Sándor Márai pak žil ještě zhruba tři roky, ale bylo to už jen živoření osamělého, špatně vidícího starého muže. Ven už skoro nevycházel a při chůzi pokojem narážel do nábytku..

Oba se narodili na začátku minulého století v Košicích (Márai měl ostře kritický vztah k E. Benešovi, kvůli němuž se - podle něj - po r.1918 maďarské Košice dostaly do českých rukou). Dnes světoznámý autor emigroval z teď už komunistického Maďarska v roce 1948. Psal romány, básně, divadelní hry a věnoval se i publicistice. Střídal místa pobytu, hodně cestoval, přemýšlel a užíval si života. Byl občanem Spojených států (dost dlouho bydlel v New Yorku) a pracoval i pro rádio Svobodná Evropa. Průběžně si vedl deník s úmyslem jej publikovat a taky tak postupně činil. A právě jeho zápisky - po nich i některá další díla - mu posléze zajistily posmrtnou světovou slávu, jež pořád ještě trvá. U nás nedávno vyšly tyto deníky ve dvou svazcích.

Druhý díl tu letmo připomeňme: ty stručné, vypointované věty evokující syrovou realitu mají účinnost i bez poetického kouzlení..

"V jedné italské obci najelo do pohřebního průvodu auto, zabilo kněze a s ním pět truchlících pozůstalých včetně dvou dětí. Mrtvý v rakvi zůstal bez úhony.."(1969)

"V Salernu se vyskytuje několik vousatých žebravých františkánských mnichů, bloumajících s kasičkami po ulicích. Dnes jsem viděl jednoho žebrat u auta, které sám řídil, z malého fiata Topolino. Svatého Františka by to překvapilo.."  (1969)

"Osmnácté století odstranilo náboženství. Devatenácté století odstranilo Boha. Dvacáté století odstraní člověka.." (1969)

"Snad nikde se nemluví tak vážně a s takovým přesvědčením o jídle, o kvalitě a povaze jídel, jako ve Vídni. Mocnářství, které ve skutečnosti nemělo nikdy společný jazyk, žije dál v nakládaném hovězím jazyku.." (1970)

"Novinová zpráva: člověk, který před deseti lety utrpěl mrtvici a ztratil schopnost mluvit, se nečekaně uzdravil a teď mluví od rána do večera. Povážlivě mu nabobtnal telefonní účet, protože nepřetržitě volá známým a ve dne v noci se chvatně snaží vypovědět všechno, o čem byl v desetiletí své němoty nucen mlčet.." (1982)

"Sny. Dravec, kterrý v nás procitá, když spíme." (1982)

"Stále ještě dodržuji splachovací a holící řád každodenní hygieny, začínám ale chápat zarostlé starce, kteří přestanou s holením a diskrétně mlčí o nutnosti každodenní koupele..Tolstoj se na stará kolena nikdy nekoupal, o čemž vypovídají trpké nářky v deníku jeho ženy. Byl toho názoru, že lev i dub zůstanou tím, čím jsou i bez břitvy a mýdla.." (1982)

"Ledový vítr, jako bodnutí dýkou úkladného mafiánského vraha. Březen je měsícem revolucí, projímadel a pesimismu.." (1985)

 

Kolem tématu sebevraždy, již nakonec opravdu skončil, kroužil Sándor Márai zprvu zpovzdálí a spíše v obecné rovině. Nejprve tak čteme v deníku poznámku, že právě v San Diegu, kde trávil u břehu Tichého oceánu poslední léta života, je jich pácháno vysoce nadprůměrné množství.

Z roku 1973 (je mu přes sedmdesát a před časem přestál první větší zdravotní krizi) pochází zmínka: "Sebevražda byla v klasickém Římě povoleným, ano, dokonce důstojným způsobem  ukončení ztroskotaných životů - ale technicky nebyla snadno proveditelná. Existoval jed, ale ten nebyl spolehlivý. Vysoké paláce, z nichž by se adept mohl vrhnout, se nestavěly, střelné zbraně nebyly. Časy se mění. Dnes je to mnohem jednodušší."

Těch několik měsíců na přelomu let 1984 a 1985, kdy mu zvolna odcházela manželka, bylo pro něj vůbec špatných. Registruje úmrtí vrstevníků i členů rodiny a reaguje na to zápiskem (28.11.1986).."V uplynulých čtrnácti měsících, bezprostředně před Lolinou smrtí a po ní, se můj život vyprázdnil: Odešla Lola, chvilku před ní má sestra Kató a bratr Gábor, teď Geze. Z rodiny jsem zůstal už jen já, jako poslední, nikdo z mých pokrevních příbuzných už nežije. Uzavírám řadu těch, kdo neodešli, pouze se vydali napřed.."

Z deníků můžeme pak postupně sledovat jeho kroky a úvahy vedoucí nakonec k spisovatelovu vlastnímu konci...

18.2.1986   "V obchodě se zbraněmi na okraji města. Před čtrnácti dny jsem si tu koupil revolver, ale až teď mi přišel zpátky dotazník od policie..Dnes mi pistoli předávají, pečlivě a zdvořile mi ji balí, k tomu i padesát nábojů. Když upozorňuji prodavače, že ta zásoba je možná větší, než kolik budu nezbytně potřebovat, krčí rameny a lhostejně říká, že jeden nikdy neví..Po měsících poprvé cítím něco jako uklidnění. Nemám sebevražené plány, ale pokud to s mým stárnutím, ztrátou sil a bezmocností půjde takhle dál, je dobré vědět, že mohu ponižujícímu úpadku během jediného okamžiku učinit přítrž bez obav, že se octnu na některém z ústavních smetišť, ve špitále nebo ve starobinci.."

25. 3.1986  "Jestli mi zrak bude slábnout tímhle tempem, budu vůbec schopen najít v zásuvce pistoli?"

18.6.1986 "Jedu taxíkem na kraj města, na střelnici, kde policejní důstojníci učí zájemce za dosti vysoký poplatek zacházet se střelnými zbraněmi. Má výprava sem je aktuální, necítím se dobře a nerad bych nějakou vrtáckou  nešikovností zkazil ten okamžik, kdy bude nutné  předejít dlouhé  bezmoci a čekání na smrt..To, jak se na samém konci připravuji na cestu, odkud se ještě nikdo nevrátil, je jedním z nejpodivnějších počinů mého života. Do prázdného bytu se vracím v noci, Lolina postel je už měsíce zastlaná.."

A pak přichází poslední zápis.

Je z 15.ledna 1989: "Čekám na povolávací rozkaz. Nenaléhám, ale nechci to ani oddalovat. Je čas."

22. února 1989 se Sándor Márai zastřelil. Bylo mu 89 let..

 

 

 

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora