Tlusté slunce (Z pootevřené zásuvky)

neděle 13. listopad 2011 18:06

Bylo pošmourné úterý a navíc celostátní den odplaty. Na prašném plácku za školou se úplně zadarmo rozdávala
vysvědčení. V dost uvolněném postoji si tu na ně čekalo pár frajírků v slušivých oblečcích a spolehlivě odžínovaný
zbytek. Přitlačena ke zdi je držela v šachu kompletní sestava pedagogů.
Byli tu všichni.
U dveří internátu se dokonce mihla Evka. Pohodila blonďatou hlavou a zazubila se na Zvěřinu. "Seš hvězda," řekla..

Komickým prologem k deset měsíců chystané tragedii byl obligátní trapas s rozhlasem. Reprobedny, vyložené na parapetu okna od tělocvičny, přenášely sice věrně předběžné domluvy pořadatelského štábu, ale jen s obtížemi a prskáním pozdější oficiality související s bilancováním školního roku. Proto následoval direktorův diskrétní pokyn k rozptylu tříd po přilehlé parcele.
Zvěřinova OII-1 urvala výhodný flek u garáží prominentů města, kde přece jen tolik nefoukalo. Učni zřejmě nebyli ve své kůži a Kostečka s Johánkem už čtvrt hodiny nic neprovedli.
Něco však viselo ve vzduchu.
Ale naštěstí nespadlo.
Rupl jen Pepa Bartas, a to bylo možno brát i jako ránu z milosti. Zvěřina škrcený kravatou a trpící v saku se nakonec docela rozhovořil: "Vysvědčení kvůli vám přepisovat nebudu. A výlet to byl jako řemen. Užijte si prázdniny. Osobně se o to taky pokusím.."
Po ceremoniálu vypochodovala Jana v šatičkách jak z obláčku a v pravé ruce nesla proutěný košík. Zvěřina, jemuž jej strčila, do něj zvědavě jukl. Kotě na dně bylo mourovaté a s nevinným pohledem, jímž jako by říkalo: "Já přece za nic nemůžu.."


Ten mezi rozkvokanými kurníky zabudovaný krcálek z odřezků prken byl ještě předvčerejškem jeho azyl. Ve dvou nad sebou postavených lůžkách ho čekalo po spacáku a kárované dece. Pečlivě vysypal obsah batohu na spodní palandu a z kupy doma dost náhodně posbíraných zbytečných nezbytností (tak si to definoval) vytáhl knížku a vydrápal se s ní nahoru. Spáry mezi nahrubo ohoblovanými prkny propouštěly nestejně silné proužky světla. Díky jim rychle přehlédl sparťanský interiér vigwamu. Stěny zevnitř polepené výstřižky z magazínů s prsatými ženskými, prázdné flašky od laciných likérů na poličce a vedle nich svícen s rozteklým voskem.
Dopadl opravdu krásně! V slabé chvilce slíbený výšlap, zjara nabídnutý jak bonbónek na uklidnění, se vrátil s přesností bumerangu v nejméně vhodný okamžik trochu dýchavičného finiše školy. Vodil si je na šňůrkách úkolů tak dlouho, až ho dovlékli sem do Hrubého Jeseníku.
Den už pokročil, když se mezi stále nižšími stromky s hekavým nadšením pustili do vzhůru vybíhající stráně. Daleko vpředu drkotal po vymetené obloze kotouč slunce a činil se. Brzy to dopadlo tak, že napřed s vyplazenými jazyky letěla partička v čele s Kostečkou a vzadu se táhly pofňukávající skoroslečny s několika džentlmeny pokoušejícími se o rabiátské galantnosti. Zvěřina si s vypětím sil držel pozici aspoň přibližně prostřední.
"Páni, výškový  bod světa dobyt," povykoval Kostečka, na ježka ostříhaný kolohnát s vystouplými a už dost zkaženými zuby. "Vrcholové družstvo vás vítá, srabi!" metal urážky vstříc těm, kteří zakufrovali. Zvěřina v první chvíli nevěděl, zda má toho sraba vzít i na sebe. Raději přičapl k mapě a předstíral, že se orientuje.
Už ve vlaku se potýkal s rozpornými pocity. Trochu jej uklidňovalo, že chybí šest sedm ranařů typu Johánka. Tentýž fakt jej na druhé straně znervózňoval, protože za ně ručil. Brzy po osmé je dlouhatánským stoupáním na smrt unavený motoráček s chutí vyplivl pár metrů před betonovým blokem s nárazníky, označujícícmi definitivní konec trati. Ještě na schůdcích vagónu uviděl o zeď nádražní budovy opřená kola a povědomé tváře.
Teď nechyběl nikdo.
Dolů od rozhledny dupali vesele po kulatině a v houfu se drželi až ke členité skalní stěně, přes kterou přepadával pramínek rodící se bystřiny. To blaho studené proudící vody! Zvěřina si namočil kapesník a přiložil jej na pálící čelo. Žulové kameny se překrývaly. Profesor se honem natáhl na největší z nich (podle funkce mu přece patřil!) a rozbalil chleba se škvarkama. Sousta zapíjel vodou, kterou nabíral dlaněmi přímo z koryta vystlaného oblázky. Perfektní zážitek! Tejkal s Šebelou by mrkali, poserové! A snad i ta ledová královna Evka by tady roztála. Tu sem tak někdy dostat!
Zvěřina pomalu zavřel oči. Skoro se usmíval. Bylo poledne a nad hlavami měli slunce. Veliké, žhavé, tlusté slunce.


Celá patálie začala před týdnem.
Nejprve přišly ty dvě.
"Knížku, si půjč, Blážo, když ještě nemáš kluka," špičkovala zmalovaná kráska Jana Blaženu Měsícovou, svou z riflí nebezpečně rozkynutou kamarádku, na krok od štosy papírů zavaleného stolku. Končil školní rok a budovu učiliště křižovaly tlupy povykující mládeže. Zvěřina nevěděl co dřív. Přijímal torza vracených knih, inkasoval koruny za ztráty či přímé loupeže, vyplňoval katalogové listy, psal vysvědčení a mezitím stačil občas skočit do některé třídy alespoň na kus hodiny.
"Nejedu! Nikam nepojedu! Co sis nadrobil, to si taky vyžer," řekl mu pak ve sborovně matematikář Šebela, když ho Zvěřina informoval, o co ho ty holky uháněly, a významně si poklepal prsty na čelo, na němž už seděly nad obočí vyzdvižené obroučky brýlí.
"Starej seš na to dost, aby sis spočítal, jak s tebou tam venku zametou," přidal se s gustem Jaroslav Tejkal, přesluhující strojař, který byl živou kronikou školy. "Ta pochybná romantika tě bude zatraceně mrzet. Ještě za bývalýho direktora...," chtěl posloužit příkladem, ale Zvěřina mávl rukou a vyběhl z místnosti. Měl svých starostí dost a nemínil poslouchat dědka.
Nadějněji vypadala věc na internátě. Blonďatá vychovatelka Eva ho mezi řečí dráždila představou noci strávené společně v jednom stanu nebo stanech dvou, ale vedle sebe stojících. Obě vize však - tak jako zatím vždycky - v rozhodující chvíli torpedovala: "Samozřejmě, Vašku, že bych chtěla ven z toho blbince," ukázala palcem za záda, "ale vyšla mně potvora služba.."


Bác!
Před  dřímajícího kantora s cáknutím dopadla rozšněrovaná pohorka. Chvilku se točila v proudu a pak uvízla mezi kameny. "A kdo je vlastně vepředu?" projevil zájem a upínal oči k čáře obzoru.
Když dosupěli k vějíři dřevěných směrovek, Pepa Bartas seděl na povaleném kmeni. S grimasou vyfoukl z našpulené pusy bublinu žvýkačky, počkal si, až s lupnutím praskla, a pak procedil skrze zuby: "Sou v prachu. Čítám, že to vzali rovně.."
Zvěřinovi na tvářích naskočily rudé skvrny. Nemiloval problémy, a snad proto jich měl pořád plno. Přesto vykročil po hřebenovce jako první. Čekala je velká krása. Zleva se nabízely výhledy daleko do kraje. Mezi bochánky lesů vystupovaly městečka a vesnice až z Hané.
Za břidlicovým polem, kterým končilo horské pásmo, se u silnice rozložil motorest. I přes oblaka kouře bylo jasné, že uprchlíci uvnitř nejsou. Johánek si poručil pivo. Jeho slepené vlasy, plné potu a mastnoty, visely zplihle.
Tehdy, když se to všecko rozhodovalo, Zvěřinu nezachránilo ani ředitelské veto, protože odvést po konferenci celou jednu třídu byl vlastně hrdinský skutek, a to zasluhuje podporu a ne klacky pod nohy (tak mu aspoň ve svém kanclu význam akce dobrácky vysvětlil šéf a popleskal ho medvědí tlapou po rameni).
Pak kus cesty autobusem a už tu byl vláček, který jako by byl z raných dějin železniční dopravy. Zdeptán vývojem událostí odvalil se Zvěřina trošku bokem do prázdného kupé. Přes tenké stěny slyšel od vedlejška dupot jak z maštale a nad tím Johánkův pronikavý tenorek: "Zvíře, vole, říkalo, že ten mamlas Kostečka to od něj slízne z dějáku, že rád přepíše vízo. Dobře mu tak volovi. Zavařil si sám a nám taky. Takovou dálku se pachtit."
"Člověče, Zvíře ví prd a navíc je z toho magor," zněla odpověď Pepy Bartase spojená s vyhozením kalíšku z okna. Sprška jakéhosi malvazu šplíchla na sklo přímo před obličej kantora.
Už ho to ani nedovedlo rozčílit. Na další zastávce jej vytrhl z letargie pokřik. Stáhl vzpírající se okénko a vyhlédl ven. Pejzatý průvodčí v černých rukavicích vystrkoval z dvířek vlaku ječící Janu s Blaženou. Po exekuci zamířil neomylně ke Zvěřinovi: "Příště byste na ně měl dávat, pane učitel, většího majzla. Ani tady nejezdíme bez lupenu."
Sotva vjeli do známé cílové staničky a Zvěřina si postavil mančaft před nádraží do latě a začal omladinu pérovat, zabouřily v zatáčce dva mopedy a Jana s Blážou, každá za zády jednoho zarostlého valibuka, byly tu.
Kluci z Kostečkova komanda v táboře ještě nebyli. Přitáhl je až skoro za tmy tatík Bartas. Celý v mysliveckém. Ztěžka dosedl na bukový špalek, natáhl obolené nohy a po několika hltech kávy zachrčel: "Ste študovanej člověk, a proto vám nebudu vykládat rozumy, ale chtělo by to krapet pevnější ruku. Samozřejmě i na toho mýho lucifera. Co tam maj sami co šmejdit?"
Na úsvitu zbytkem čaje ulili oheň a tradá do rovin. Ve vlaku jim pejzatý průvodčí ze staré známosti pečlivě zkontroloval jízdenky a několikrát pečlivě přepočítal stav třídy.

 

Kotě v košíku mňouklo, vystrčilo hlavu a zaťalo zoubky do Zvěřinova zápěstí.
Na kůži se objevily tři kapky krve.

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora