Kvílení..

pondělí 12. září 2011 07:20

Znáte ten zvuk k nevydržení, táhlý a vysoký, pronikající zdi s rasancí zubní vrtačky a letící městem od domu
k domu, od ulice k ulici, od člověka k člověku? Zvuk bolestivý pro uši i pro duši.
To se středem vozovky řítí sanitka a upozorňuje chodce i řidiče na možné nebezpečí.
Třeba veze chudáka v posledním tažení..
Nebo budoucí maminku..

Jednou z nejslavnějších básní XX.století je Kvílení Allena Ginsberga, amerického beatnika, gaye, krále pražského majálesu z roku 1965. Vypovídá se tu ze svých duševních zmatků, frustrace, pocitu zmaru a vyslovuje soud nad soudobou civilizací, zvláště americkou..
Kde se bere ta potřeba reagovat na svět nářkem, žalozpěvem, jeremiádou?

Báseň začíná:

"Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím
hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami celé žhavé po nebeském kontaktu
s hvězdným dynamem ve strojovně noci,
kteří v bídě a hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali
a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou,
vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu,
kteří odhalili mozky Nebesům pod nadzemní dráhou
a spatřili mohamedánské anděly, jak se potácejí
prozřelí po střechách činžáků,
kteří procházeli univerzitami se zářivýma studenýma očima,
měli halucinace o Arkansasu..."

My žijící v našem bytě nejsme zrovna světoví básníci (jen občasní příštipkáři na poli poezie), ale i od nás se kvílení často do dálek nese. Bydlíme v centru města a máme jeden balkon do dvora a jeden do ulice. Jakmile projede dole sanitka se zapojenou sirénou, a to se děje v letních vedrech často, pes Ben probíhající dvěma pokoji a halou z balkonu na balkon a ovládající silou a mocí štěkotu jak dvůr tak ulici, zakloní hlavu, otevře ozubenou tlamku a vydá naprosto věrnou kopii zvuku sirény. Tón drží déle než auto záchranné služby. Je to už starší pes (služebníky jsme ve vztahu k němu my), do schodů se mu nechce a ven už teprve ne, ale na kvílení má dechu pořád nazbyt a na rozdávání. Je to jeho parádní číslo (jiné nemá) a pořád je piluje a vylepšuje jako básník Ginsberg svůj opus magnum. Občas ho dá k lepšímu i na chodníku a je z toho ostuda. Chodci - třeba maminka s dítětem, byznysmen v myšlenkách jak ještě více zbohatnout nebo na nohu napadající penzista - se polekají a myslí si, že po chodníku proti nim jede sanitka a rychle se snaží uskočit a prchnout z jejího dosahu. Znejistí tím ostatní kolemjdoucí a nastává zmatek. Omlouváme nahlas svého psa, ale on je pyšný na svůj výkon a o omluvy nestojí. Spíše o kus sýra či salámu. Při nejbližší příležitosti svůj výkon rád zopakuje. A přidá na závěr i zdobné kolaratury. S chutí zaimprovizuje..

Mladší dcera žije už leta v Dublinu a tam mají Irové krásná a zároveň pro naše ucho nezvyklá jména. Jedno z nich  - schválně je nenapíšu v úředním znění - si zjednodušujeme do podoby Kvílín. Často se na tu paní v mejlech i osobních rozhovorech ptám. To jméno mi imponuje. Zajímá mne její osud. Vidím to na vedoucí postavení v nějaké nespecifikované instituci nebo na dámu s funkcí u veřejných záchodků..

A co já? Jak žiju? Co dělám? Čím se bavím?

Kvílím..

Radostně kvílím..

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Jan Vargulič

Opatrně se rozhlížím..A neopatrně píšu..Nebo je to opačně? (Občas umístím článeček i do blogu idnes..viz - vargulic.blog.iDNES.cz, naposled Večer v hotelu Adlon, Migranti opačným směrem, Nedělní odpoledne ryze rodinného typu, Povoláním Syřan..

Středoškolský učitel v důchodu, který vzpomíná, ale jenom na vzpomínání se rozhodně neomezuje. Snad ani nejsem v důchodu, i když důchod pobírám a docela rád.. Viz můj facebook...https://www.facebook.com/jan.vargulic

REPUTACE AUTORA:
8,71 (VIP)

Tipy autora